Skutkový základ věci

Stěžovatelka v postavení spotřebitele zakoupila konzolový stůl v hodnotě 29.810,- Kč, a to prostřednictvím kupní smlouvy uzavřené e-mailem se žalovaným jako podnikatelem provozujícím mj. internetový e-shop s designovým nábytkem. Žalobkyně řádně uhradila kupní cenu, zboží bylo žalovaným dodáno. Bezprostředně po dodání zboží objevila žalobkyně vadu stolu spočívající v jeho odřené noze (odtud pracovní název kauzy). Vadu žalobkyně u žalovaného řádně reklamovala, žalovaný ovšem reklamaci neuznal, neboť měl za to, že vadu musela způsobit žalobkyně nestandardní manipulací s nábytkem. Žalobkyně vzhledem k hodnotě stolu a estetické vadě od kupní smlouvy v předepsané lhůtě 14 dnů odstoupila. Následně mezi účastníky proběhlo zpětné předání zboží, po němž žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení kupní ceny. Podnikatel vrátil 90% kupní ceny, přičemž 10% kupní ceny si ponechal jako náhradu škody za odřenou nohu stolu z titulu odpovědnosti spotřebitele za snížení hodnoty zboží.
 

Rozhodnutí nalézacího soudu

Žalobkyně se poté domáhala vrácení zbytku kupní ceny ve výši 2.780,- Kč žalobou na plnění podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3. Vzhledem k výši žalované částky se tak jednalo o tzv. bagatelní spor. Žalovaný se zaštitoval svými všeobecnými obchodními podmínkami, obecný soud ale k námitce žalobkyně naznal, že uvedené obchodní podmínky nemají pro danou věc relevanci, neboť smlouva byla uzavřena prostřednictvím e-mailu, a s jejich existencí nebyla žalobkyně ze strany žalovaného seznámena. Nalézací soud se omezil na aspekt včasnosti reklamace vady a shledal, že vada nebyla reklamovaná včas (až po předání zboží) a nešlo přitom o skrytou vadu. Z uvedených důvodů žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost k úhradě nákladů soudního řízení. Proti rozhodnutí vydaném v jediném stupni Obvodním soudem pro Prahu 3 jsme v zastoupení žalobkyně podali ústavní stížnost, o níž bylo u Ústavního soudu vedeno řízení pod sp.zn. II. ÚS 2778/19.

Nález Ústavního soudu

Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky v postavení žalobkyně v uvedeném řízení vyhověl a rozhodnutí obecného soudu zrušil, neboť jím bylo podle Ústavního soudu porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud obecnému soudu vytkl především to, že na danou věc neaplikoval právní úpravu odpovídající skutkovým okolnostem daného případu. Jinými slovy, že obecný soud nevzal v potaz specifikum uzavření smlouvy prostřednictvím e-mailu (na dálku) a postavení stěžovatelky jako spotřebitele a z toho plynoucí právní konsekvence, čímž zkrátil žalobkyni na ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces.

V podstatné části poměrně obsáhlého nálezu se Ústavní soud zaobírá především prameny právní úpravy ochrany spotřebitele v právním řádu. Ústavní soud rekapituluje ochranu spotřebitele z vnitrostátního hlediska a rovněž ochranu spotřebitele z hlediska práva EU se zvláštním zaměřením na Listinu základních práv Evropské unie. V nálezu je uváděno, že „mezi prameny práva Evropské unie má pro činnost Ústavního soudu zvláštní význam Listina EU, kterou Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře označil za součást referenčního rámce přezkumu.“[2] Dále již Ústavní soud v předmětném nálezu přechází přímo ke stěžejní právní větě daného rozhodnutí, spočívající v závěru, že „Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“[3]

Ústavní soud zdůraznil, že obecně platí, že při odstoupení od smlouvy nese spotřebitel odpovědnost za snížení hodnoty zboží, pokud s ním nakládal jiným způsobem, než jaký byl nutný k tomu, aby se seznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností tohoto zboží. Ústavní soud ale v komentovaném nálezu připomíná, že „toto pravidlo se ovšem neuplatní v případě, že obchodník (podnikatel) nepoučí spotřebitele o právu od smlouvy odstoupit (čl. 14 odst. 2 směrnice 2011/83; § 1833 občanského zákoníku).“[4] Ústavní soud poté instruktivně konstatuje: „Jinak řečeno, spotřebitel, který nebyl poučen o právu odstoupit od smlouvy, nenese odpovědnost za snížení hodnoty zboží ani v případě, že s ním nakládal jiným způsobem, než jaký byl nezbytný k seznámení se s tímto zbožím“. Na základě těchto východisek Ústavní soud v projednávané věci uzavřel: „Jelikož stěžovatelka nebyla poučena o právu odstoupit od smlouvy, nenese ve smyslu čl. 14 odst. 2 směrnice 2011/83 a § 1833 občanského zákoníku odpovědnost za snížení hodnoty zboží, a to i kdyby s ním nakládala jiným způsobem, než jaký byl nezbytný k seznámení se s tímto zbožím.“[5]

Závěr

Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu představuje pozoruhodný nález vydaný poněkud nezvykle v bagatelní věci, ve kterých je podle své aktuální judikatury jinak Ústavní sodu nadmíru zdrženlivý a zastává kategorický názor, že již právě bagatelní výše sporu není schopna docílit intenzity porušení základních práv a svobod. Ústavní soud komentovaným nálezem především vyslal jasný signál, že ochranu spotřebitele plynoucí z Listiny EU nehodlá brát na lehkou váhu, a rovněž opomenutí zohlednění právní úpravy přijaté k zajištění této ochrany nebude obecným soudům tolerovat. Současně je předmětný nález velkým upozorněním pro podnikatele, kteří při svém podnikání uzavírají smlouvy na dálku se spotřebiteli, a to z hlediska odpovídajícího poučení o právu spotřebitele na odstoupení a okolností s výkonem takového práva spojených, zejména případné odpovědnosti spotřebitele za snížení hodnoty zboží.

Mgr. Miroslav Kučerka,
advokát

Mgr. Vít Klimpl,
advokát
 

KGS legal s.r.o., advokátní kancelář

 

Národní 416/37

110 00 Praha 1

 

e-mail:  info@kgslegal.cz