Ústavní soud vymezil hranice závaznosti trestního rozsudku pro rozhodování správních soudů v daňových věcech
Nálezem ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 2445/25, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podané právnickou osobou zastoupenou společností CLAY & PARTNERS, advokátní kancelář s.r.o., a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Ústavní soud dospěl k závěru, že v soudním řízení správním vedeném ve věci stěžovatelčina nároku na odpočet DPH bylo poškozeno její základní právo být slyšen a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Skutkové a právní východisko sporu
Podstatou sporu byla otázka aplikace § 52 odst. 2 soudního řádu správního, tedy otázka vázanosti správního soudu pravomocným trestním rozsudkem. V průběhu posuzování správní žaloby podané právnickou osobou ve věci jejího nároku na odpočet DPH nabyl právní moci trestní rozsudek, kterým byli odsouzeni bývalí jednatelé dané právnické osoby. Správní soudy pak v projednávané věci vycházely ze závěrů daného trestního řízení a považovaly tyto závěry za závazné i ve vztahu k samotné právnické osobě, přestože ta sama nebyla trestně stíhána. Podle správních soudů i orgánů finanční správy byla totiž právnická osoba v trestním řízení „dostatečně slyšena“ již prostřednictvím svých tehdejších jednatelů.
V ústavní stížnosti bylo namítáno, že takový výklad § 52 odst. 2 SŘS je protiústavní. Právnická osoba nebyla trestně stíhána, nebyla stranou daného trestního řízení a neměla tak možnost v něm předkládat svou vlastní argumentaci ani činit důkazní návrhy. Z toho důvodu vůči ní nemůže být výsledek daného trestního řízení závazný, jelikož jej nemohla nijak ovlivnit. Bylo zdůrazněno, že jednatelé vystupovali v trestním řízení výlučně sami za sebe a jejich obhajoba sledovala výlučně jejich vlastní procesní zájmy.
Závěry Ústavního soudu
Ústavní soud se ztotožnil s argumentační linií stěžovatelky a konstatoval, že právní názor správních soudů je sice praktický, avšak z ústavního hlediska neudržitelný. Zdůraznil, že právnická osoba je samostatným subjektem práva a nelze ji ztotožňovat s fyzickými osobami, které za ní stojí.
Rozhodující proto podle Ústavního soudu bylo, že právnická osoba sama se trestního řízení neúčastnila a neměla tak žádnou reálnou možnost ovlivnit skutková zjištění, z nichž správní soudy následně vycházely jako ze závazných, jakož ani výsledek daného řízení. Tuto příležitost podle ÚS neměla ani prostřednictvím svých jednatelů, jelikož ti v trestním řízení vystupovali pouze sami za sebe, ne za stěžovatelku. Pokud tedy ze závěrů daného trestního řízení bylo ve věci stěžovatelky – právnické osoby – vycházeno jako ze závazných, došlo k porušení jejího základního práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud zároveň výslovně shrnul, že vázanost správního soudu trestním rozsudkem dle § 52 odst. 2 SŘS se uplatní pouze ve vztahu k osobám, které samy vystupovaly v trestním řízení. Kategoricky přitom odmítl názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož má být aplikace tohoto ustanovení závislá na konkrétních okolnostech věci. Takový přístup by totiž podle Ústavního soudu vedl k nepředvídatelnosti práva. Podle Ústavního soudu představuje § 52 odst. 2 SŘS výrazný zásah do průběhu soudního řízení a dokazování, a je proto nutné, aby pro jeho užití existovala jasná pravidla, nezávislá na ad hoc úvaze soudu.
Dopady nálezu do daňové praxe
Význam nálezu podstatně přesahuje rámec posuzované věci. Ústavní soud zde jasně vymezil další hranice mezi světem trestního a daňového práva a potvrdil, že jejich provázanost má své ústavní limity dané právě i totožností osob, vůči nimž je vedeno dokazování.
Nález má potenciál významně ovlivnit rozhodovací praxi nejen správních soudů, ale také orgánů finanční správy. I ty se totiž v daňovém řízení dosud často opíraly o závaznost trestního rozsudku podle § 99 odst. 1 daňového řádu, a to i vůči subjektům, které nebyly účastníky trestního řízení. Tento přístup ale ve světle nálezu Ústavního soudu nemá místo.
Závěr
Nález Ústavního soudu představuje důležitý posun v ochraně procesních práv daňových subjektů. Na podkladě vydaného nálezu by v budoucích daňových i soudních řízeních mělo být důsledně zohledňováno, zda subjekt, kterému jsou v těchto řízeních kladeny k tíži výsledky jiného – trestního – řízení, je současně tou osobou, vůči níž bylo v trestním řízení vedeno dokazování a která tak měla možnost v trestním řízení konzumovat svá procesní práva.
JUDr. Jakub Hlína, LL.M.
JUDr. Filip Rásocha
CLAY & PARTNERS, advokátní kancelář s.r.o.
Havlíčkova 1680/13
110 00 Praha 1 - Nové Město
Tel: +420 731 620 379
E-mail: kancelar@claylegal.cz
