8. 3. 2017
ID: 105246upozornění pro uživatele
Varovná poznámka k nevhodné formě spolupráce advokáta s klientem, mající za následek nepřiznání náhrady palmární úplaty
Nedovoluji si, aspoň ne veřejně, podceňovat advokátský stav, očekávám, že advokáti vždy vědí, jak v zájmu svého klienta nejlépe postupovat a spolupracovat s ním - avšak zřejmě tomu tak nemusí být vždy. Proto si dovolím čtenáře z řad právních zástupců i klientů upozornit na praxi, s níž jsem se setkal, i významný judikát Nejvyššího soudu.
Po převzetí právní agendy podniku, dosud vykonávanou advokátní kanceláří, když se, i přes veškeré nevýhody ohledně náhrady nákladů v občanském soudním řízení, můj, tehdy budoucí, zaměstnavatel rozhodl namísto externího zastupování advokátní kanceláří pro bezprostřednější, a mnohdy, což si troufám tvrdit, proto i efektivnější spolupráci s právníkem v pracovním poměru,[1] jsem byl v pozici podnikového právníka poněkud překvapen některými jejími dosavadními postupy. Nadále jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem to přikládal "specifikům" práce onoho advokáta a protože tím, že jsem nadále za podnik jednal před soudem ve smyslu ust. § 21 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, odpadla ve smyslu ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. v případě úspěchu ve věci možnost žádat přiznání náhrady nákladů za právní zastoupení. Nicméně podobný postup, jenž mne zarazil, se může vyskytnout v praxi i jinde, proto je třeba upozornit, jak k tomu přistupuje soud. Všechna podání (např. žaloba), která byla činěna, byla sice sepisována oním advokátem, ale z obsahu to nebylo nikterak znát, podepsán byl vždy přímo statutární orgán zaměstnavatele bez sebemenší zmínky o tom, že je právně zastoupen advokátem, který podání sestavil.[2] Před takovou formou spolupráce s advokátem, kdy úkony, byly - jsou fakticky zpracovány zástupcem účastníka řízení (advokátem), byly - jsou následně učiněny samotným účastníkem řízení, tudíž z úkonů samotných nebylo - není zjevné zastoupení účastníka řízení, je však třeba varovat, a to jak účastníky řízení (klienty), tak zřejmě i některé právní zástupce. Vyplývá to z rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 30 Cdo 2610/2015, ze dne 15. 11. 2016
Právní doktrína tradičně vychází z toho, že při zastoupení činí právní úkony za zastoupeného navenek, tj. vůči třetím osobám, zástupce. Osoba, jež jedná za zastoupeného, přitom koná buď jejím, anebo svým vlastním jménem. Podle toho také rozlišujeme zastoupení na přímé a nepřímé. Ten, kdo jedná za jiného (zástupce), však vždy koná sám, činí tedy vlastní úkony (ať je činí vlastním jménem, nebo jménem zastoupeného). Tím se zástupce liší od posla, který jen tlumočí (sděluje) vůli někoho jiného.
Jelikož odměna, jež má být nahrazena prostřednictvím nákladů řízení, se váže k zastupování účastníka řízení, je pro její náhradu nezbytné, aby z úkonu, který byl vůči příslušnému orgánu učiněn, bylo zastoupení účastníka zjevné. Činí-li totiž účastník úkon sám svým vlastním jménem, pak nelze uvažovat o jakékoliv formě zastoupení, byť by již byla uzavřena smlouva, z níž by zastoupení účastníka řízení plynulo. Na tom nic nemění ani následné prokázání faktického zpracování písemného podání zástupcem. Pro zastoupení není významné, kdo podání zpracoval, ale kdo podání učinil.
Úkon, který učinil účastník řízení, aniž by z daného úkonu bylo zjevné zastoupení účastníka řízení (advokátem), nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu. Nelze tedy podání, které učinil sám účastník řízení, přisuzovat jeho zástupci. Nelze-li úkon přičítat zástupci, pak nelze za účelně vynaložený náklad považovat ani převzetí zastoupení a následné nahlížení do spisu bez jakýchkoliv dalších úkonů ve věci.
Richard W. Fetter
_____________________________________
[1] K tomu - dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] A nebylo to v době platnosti a účinnosti vyhlášky 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Právní doktrína tradičně vychází z toho, že při zastoupení činí právní úkony za zastoupeného navenek, tj. vůči třetím osobám, zástupce. Osoba, jež jedná za zastoupeného, přitom koná buď jejím, anebo svým vlastním jménem. Podle toho také rozlišujeme zastoupení na přímé a nepřímé. Ten, kdo jedná za jiného (zástupce), však vždy koná sám, činí tedy vlastní úkony (ať je činí vlastním jménem, nebo jménem zastoupeného). Tím se zástupce liší od posla, který jen tlumočí (sděluje) vůli někoho jiného.
Jelikož odměna, jež má být nahrazena prostřednictvím nákladů řízení, se váže k zastupování účastníka řízení, je pro její náhradu nezbytné, aby z úkonu, který byl vůči příslušnému orgánu učiněn, bylo zastoupení účastníka zjevné. Činí-li totiž účastník úkon sám svým vlastním jménem, pak nelze uvažovat o jakékoliv formě zastoupení, byť by již byla uzavřena smlouva, z níž by zastoupení účastníka řízení plynulo. Na tom nic nemění ani následné prokázání faktického zpracování písemného podání zástupcem. Pro zastoupení není významné, kdo podání zpracoval, ale kdo podání učinil.
Úkon, který učinil účastník řízení, aniž by z daného úkonu bylo zjevné zastoupení účastníka řízení (advokátem), nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu. Nelze tedy podání, které učinil sám účastník řízení, přisuzovat jeho zástupci. Nelze-li úkon přičítat zástupci, pak nelze za účelně vynaložený náklad považovat ani převzetí zastoupení a následné nahlížení do spisu bez jakýchkoliv dalších úkonů ve věci.
Richard W. Fetter
_____________________________________
[1] K tomu - dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] A nebylo to v době platnosti a účinnosti vyhlášky 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
