Zastoupení při výkonu funkce opatrovníka

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) v ust. § 24 stanoví, že zástupce zastoupeného musí jednat osobně. Dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Přičemž i z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Předmětné ustanovení se vztahuje, jak na případ zákonného, tak smluvního zastoupení. Zatímco v případě smluvního zastoupení uzavření takové dohody mezi zastoupeným a zástupcem nic nebrání, neboť k takovému úkonu jsou oba právně způsobilý, pak zákonný zástupce osoby omezené či zbavené ve způsobilosti k právním úkonům má situaci o to těžší, neboť mu ipso facto chybí druhá smluvní strana, která by byla sto takové právní jednání podstoupit pro nedostatek patřičné způsobilosti k právním úkonům. Znamená to však, že práva a povinnosti opatrovníka v rozsahu, ve kterém je může na základě rozhodnutí státního orgánu vykonávat za zastoupeného, nemůže na základě smluvního zmocnění vykonávat třetí osoba?

Jak již bylo shora řečeno, osobní výkon funkce zákonného zástupce brání tomu, aby se při ní opatrovník mohl nechat zastoupit třetí osobou, avšak na druhou stranu není na překážku tomu, aby mohl jménem zastoupeného s touto osobou uzavřít dohodu o plné moci (např. ve formě smlouvy příkazní či mandátní), neboť dle Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9.10. 1986, sp. zn. Cpj 227/85, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1987, publ. pod č. 17 platí, že: „Udělení plné moci k zastupování opatrovance je osobním výkonem práv a povinností opatrovníka, které plní z důvodu své funkce vůči opatrovanci, a to v souladu s ustanovením § 24 o. z. Toto ustanovení, jež zdůrazňuje, že zástupce (tedy i opatrovník) musí jednat osobně, má na zřeteli to, aby si opatrovník nezvolil za sebe zástupce k tomu, aby za opatrovníka práva vykonával, je však v souladu s osobním výkonem povinností opatrovníka, aby zabezpečil ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance tím, že právě jemu zvolí v rámci výkonu svých práv a povinností zástupce.“ Na tomto závěru setrvává i nynější judikatura – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, ze dne 15.12. 2011.

Domnívám se, že taková dohoda o plné moci a následně na základě ní udělená plná moc nevyžaduje schválení opatrovnického soudu podle ust. § 28 OZ, ledaže by šlo o dohodu úplatnou, která by vybočovala z běžné správy majetku zastoupeného. Tak např. pokud by opatrovník za opatrovance uzavřel jeho jménem a na jeho účet s advokátem smlouvu o poskytování právních služeb za účelem zastupování např. v řízení před civilním soudem, pak taková smlouva jistě bude vyžadovat schválení opatrovnickým soudem, neboť právní služba zde není poskytována opatrovníku, nýbrž opatrovanci, kterého stíhá povinnost platit smluvní či mimosmluvní odměnu, což za běžnou záležitost v intencích ust. § 28 OZ považovat zřejmě nelze. Stejně tak by se následné podání žaloby neobešlo bez shora uvedené součinnosti ze strany soudu, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 856/2011, ze dne 15. 12. 2011, který lze použít i pro účely výkonu funkce opatrovníka: „Podání odpůrčí žaloby se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku (za běžné hospodaření s jeho majetkem). Spor z odpůrčí žaloby může mít do majetkové sféry nezletilého dítěte významný dopad, a to již jen z hlediska možných pohledávek na náhradu nákladů řízení. Proto podání takové žaloby za nezletilé žalobce vyžaduje schválení soudu (soudu péče o nezletilé). Nedostatek tohoto souhlasu je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř.“

Co se týče druhu plné moci, pak lze zřejmě bez výhrad souhlasit s udělením speciální plné moci k určitému druhu či okruhu úkonů, resp. individuální plné moci k jednotlivě určenému úkonu. Je však možné třetí osobě udělit generální moc?

Domnívám se, že to možné je, neboť tímto v žádném případě nedochází k přenesení výkonu funkce opatrovníka na třetí osobu, ta opatrovníkem totiž zůstává i nadále a udělenou generální moc může kdykoliv jménem opatrovance odvolat (ust. § 33b odst. 3 OZ). Takový závěr je možné dovodit např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2850/99 ze dne 23.8. 2001, který stanoví, že: „Opatrovník může zmocnit jinou osobu k zastupování opatrovance v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat.“

Pokud jde o formulaci generální plné moci, je možné se inspirovat následujícím rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 1061/2004, ze dne 29.11. 2005: „Jestliže jednatel zmocní třetí osobu k tomu, aby společnost „zastupovala ve všech věcech“, rozumí se tím v plném rozsahu oprávnění jednatele této společnosti; nejde o přenos jednatelského oprávnění na třetí osobu, který by byl v rozporu se zákonem, ale o platnou tzv. generální plnou moc.“ Pro naše účely by tedy generální plná moc mohla vypadat následovně: „Pan xxx zmocňuje paní yyy, aby jej zastupovala ve všech věcech, rozumí se tím v plném rozsahu oprávnění opatrovníka.“ Základní povinností opatrovníka pak bude dohlížet nad výkonem činnosti třetí osoby, neboť z osobního výkonu funkce lze dovodit, že bude odpovídat za výběr vhodné osoby (tzv. culpa in eligendo). Výslovná úprava v tomto směru nicméně chybí – to však nikoliv na dlouhou dobu – srov. ust. § 438 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Zástupce jedná osobně. Dalšího zástupce může pověřit, je-li to se zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, odpovídá však za řádný výběr jeho osoby.“

Vladimír Janošek