Zřízení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu

Obchodní právo je obecně založeno na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“, přičemž pro obchodněprávní závazkové vztahy je obvyklá značná míra neformálnosti. Na druhé straně, v oblasti právních vztahů týkajících se interních záležitostí obchodních společností (zejm. vztahů společníků ke společnosti) je však nutné dodržovat zákonem stanovené postupy a náležitosti. Tento článek se zabývá otázkami, zda lze smluvně zřídit „spoluvlastnictví“ jenom k určité části obchodního podílu, představované jeho majetkovou hodnotou, aniž by se „spoluvlastník“ stal společníkem společnosti, a zda se na takové smluvní ujednání vztahuje § 115 ObchZ.

Obchodní podíl představuje podle § 114 odst. 1 ObchZ účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti, přičemž jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti (nestanoví-li společenská smlouva jinak). Z ustanovení § 114 odst. 3 ObchZ dále plyne, že jeden obchodní podíl může náležet více osobám. Svá práva z tohoto obchodního podílu mohou tyto osoby vykonávat jen společným zástupcem, přičemž na vztahy mezi těmito osobami se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví.

Při zřizování spoluvlastnictví k obchodnímu podílu je však nutné vzít v úvahu, že obchodní podíl je souborem majetkových a nemajetkových práv a povinností a jako celek představuje míru účasti společníka na čistém obchodním jmění a současně míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti. Nejvyšší soud ČR již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že majetkový aspekt, popř. majetkové právo nelze ze souboru uvedených práv vydělit jako samostatné právo. Práva a povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným tudíž zásadně nelze z obchodního podílu vyčleňovat a činit je samostatným předmětem právních vztahů (s výjimkou např. práva na konkrétní podíl na zisku po rozhodnutí valné hromady o jeho vyplacení).

Z těchto závěrů vycházel Nejvyšší soud ČR i ve svém rozsudku ve věci spis. zn. 29 Cdo 3581/2010 ze dne 28. února 2012, ve kterém se zabýval „smlouvou o podílovém spoluvlastnictví“ uzavřenou mezi společníkem společnosti a třetí osobou, podle níž měl být obchodní podíl ve společnosti nadále v podílovém spoluvlastnictví těchto smluvních stran. Smlouva dále předpokládala, že obě smluvní strany budou mít postavení jednoho společníka a svá práva budou vykonávat prostřednictvím společného zmocněnce (kterým byl společník společnosti). Ve smlouvě nebylo obsaženo prohlášení „nového spoluvlastníka“, že přistupuje ke společenské smlouvě, a smlouva nebyla schválena valnou hromadou společnosti (ačkoliv společenská smlouva předmětné společnosti převod obchodního podílu na jiného společníka či na třetí osobu souhlasem valné hromady podmiňovala).

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že nelze zřídit „spoluvlastnictví“ jenom k určité části (složce) obchodního podílu představované jeho majetkovou hodnotou, aniž by se „spoluvlastník“ stal účastníkem společenské smlouvy a aniž by nabýval podíl na veškerých právech a povinnostech společníka. Smlouvou, jíž je zřizováno spoluvlastnictví k obchodnímu podílu, totiž dosavadní společník převádí určitý ideální „spoluvlastnický podíl“ na obchodním podílu na budoucího spoluvlastníka, a ten se stává „spoluvlastníkem“ obchodního podílu, tj. všech práv a povinností společníka a jim odpovídající účasti na společnosti; stává se tedy i účastníkem společenské smlouvy. V případě podílového „spoluvlastnictví“ obchodní zákoník totiž předpokládá, že se účastníky společenské smlouvy stávají všichni „spoluvlastníci“ obchodního podílu (proto např. v ustanovení § 114 odst. 3 ObchZ určuje, že svá práva mohou vykonávat pouze společným zástupcem).

Dále Nejvyšší soud zmínil, že smlouva o podílovém spoluvlastnictví obchodního podílu se v souladu s ustanovením § 261 odst. 3 písm. a) ObchZ řídí třetí částí obchodního zákoníku a podléhá ustanovení § 63 ObchZ (neboť jde o právní úkon, jímž se mění společenská smlouva), a je na ni tudíž nutno přiměřeně aplikovat ustanovení § 115 ObchZ. Smlouvou o zřízení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu totiž do společnosti vstupuje další osoba a stává se účastníkem společenské smlouvy (obdobně jako při převodu obchodního podílu). Ostatním společníkům proto musí být zachována práva garantovaná zákonem a společenskou smlouvou pro případ převodu obchodního podílu na třetí osobu (např. možnost ovlivnit složení společníků společnosti podmíněním převodu souhlasem valné hromady).

Vzhledem k tomu, že osoba nabývající spoluvlastnický podíl na obchodním podílu, se stává i účastníkem společenské smlouvy (byť společně s ostatními „spoluvlastníky“ obchodního podílu představuje pouze jediného společníka), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že taková osoba musí ve smlouvě výslovně prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě (§ 115 odst. 3 ObchZ). Pokud toto prohlášení ve smlouvě obsaženo není, je smlouva v souladu s § 39 občanského zákoníku neplatná pro rozpor se zákonem.

Nejvyšší soud na závěr doplnil, že pokud je převod obchodního podílu podmíněn též schválením valnou hromadou (viz § 115 odst. 1 a 2 ObchZ), vede absence takového schválení k neúčinnosti smlouvy (byla-li by tato smlouva platně uzavřena). V takovém případě by tudíž ani platná smlouva „spoluvlastnictví“ k obchodnímu podílu ve společnosti nezaložila.

JUDr. Luboš Nevrkla, Ph.D.