Až k Ústavnímu soudu se dostal spor mezi Českou poštou a jejím zaměstnancem, který pracoval na pozici řidiče v určitém tarifním stupni v obvodu sběrného přepravního uzlu Olomouc. Zaměstnanec si stěžoval na to, že ačkoliv je pracovní činnost řidiče v jeho tarifním stupni pro všechny zaměstnance pošty napříč regiony stejná, mzdové ohodnocení mezi pražským a olomouckým zaměstnancem se liší o 3 500 Kč měsíčně ve prospěch pražských řidičů.

Zaměstnanec argumentoval tím, že se Česká pošta dopouští nerovného zacházení a jedná v rozporu se zásadou spravedlivého odměňování a rovného zacházení, neboť dle zákoníku práce náleží všem zaměstnancům za stejnou práci u totožného zaměstnavatele stejná mzda.[2] Všechny stupně české soudní soustavy daly za pravdu zaměstnanci a České poště byla uložena povinnost zaměstnanci rozdíl ve mzdě vyplatit.

Dle názoru České pošty se práce v Praze vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, jakož i obtížnějšími pracovními podmínkami. Česká pošta především namítala, že soudy zasáhly do hospodářské soutěže a omezily její právo podnikat a vlastnit majetek. Pojem stejné mzdy v zákoníku práce je podle pošty třeba vykládat jako mzdu reálnou, tedy i s ohledem na životní náklady v jednotlivých regionech, kdy ve výsledku pražskému řidiči zůstane po zaplacení nezbytných životních nákladů méně peněz než řidiči v Olomouci, kde jsou náklady na život nižší.

Co na to soudy

Soud prvního stupně i odvolací soud se držely dikce zákona, který jako komparační hledisko pro pojmy „stejná práce“ a „práce stejné hodnoty“ taxativně stanovuje hledisko složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, obtížnost pracovních podmínek, pracovní výkonnost a dosahované pracovní výsledky.[3] Naopak zohledňovat vnější podmínky a rozdílné životní náklady v jednotlivých regionech zákon neumožňuje.

Soudy se neztotožnily ani s argumentem České pošty, že v Praze je práce náročnější, neboť řidiči ujedou zhruba stejný počet kilometrů a množství zásilek je v obou městech omezeno celkovou nosností vozidla a aktuální potřebou, tedy náročnost práce je v obou městech srovnatelná.

Podstatným argumentem soudů je bezpochyby i to, že nelze porovnávat pouze Prahu ve spojitosti s ostatními regiony jako celkem, ale například i mezi Olomoucí a Brnem jsou nepochybně rozdílné náklady na život. Vyplacená mzda je tedy ohodnocením konkrétní práce zaměstnance bez ohledu na to, jaké jsou v daném regionu náklady na uspokojování životních potřeb. Je otázkou, zda by soudy rozhodly jinak, kdyby Česká pošta reálně důsledně zohlednila veškeré podstatné faktory na výši životních nákladů, a dle toho určovala výši mzdy napříč všemi regiony.

S právním hodnocením, že zohledňovat rozdílné životní náklady v jednotlivých regionech zákon neumožňuje, se posléze ztotožnily i Nejvyšší soud a Ústavní soud.

Ústavní soud uzavřel, že mu nepřísluší právní úpravu dotvářet a odchylovat se svým výkladem od textu zákona bez ohledu na rozumné úmysly. Dle Ústavního soudu nic nebrání zákonodárci, aby novelizoval zákoník práce v oblasti spravedlivého odměňování v případě, že bude chtít umožnit, aby zaměstnavatelé při stanovení výše mzdy zohledňovali vnější podmínky života v jednotlivých regionech.

Naše doporučení pro zaměstnavatele 

V praxi řada zaměstnavatelů při stanovení mzdy přihlíží k situaci v konkrétním regionu, a vezmeme-li v úvahu názor soudů, porušují tím zaměstnavatelé zákon. Rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu otevírají cestu pro další žaloby zaměstnanců.

Proto by měl zaměstnavatel působící ve více regionech zvážit, zda má nastaveno odměňování zaměstnanců v souladu s dikcí zákona a závěry Ústavního soudu, aby se vyhnul případným sankcím a soudním sporům.

To vše samozřejmě za předpokladu, že nedojde ke změně zákona tak, aby lépe odpovídal realitě na trhu práce. Taková novela však plánovaná není.