Fyzická osoba jako poskytovatel zajištění podnikatelského úvěru – jedná jako podnikatel nebo spotřebitel?

Podnikatel, spotřebitel a správa vlastního majetku

V první řadě je nutné konstatovat zřejmé – vnitrostátní právní předpisy ani předpisy práva EU výslovně nestanoví, zda může mít společník obchodní společnosti postavení spotřebitele, a zda se na něj tudíž uplatní ustanovení chránící spotřebitele.[3] Kam tudíž takového konečného vlastníka společnosti při jeho právním jednání v souvislosti se společností zařadit? Je to podnikatel? Spotřebitel? Nebo nespadne ani do jedné kategorie tohoto dělení?

Je na místě připomenout základní východiska pro posouzení toho, zda fyzická osoba uzavírá smlouvy jako podnikatel nebo spotřebitel. Zaprvé, neexistuje osobní status spotřebitele nebo ne-spotřebitele, bere se v úvahu postavení, v jakém se daná smluvní strana nachází při uzavírání konkrétní smlouvy.[4] Zadruhé, předmět uzavírané smlouvy je bezvýznamný, posuzuje se pouze to, zda smluvní strana jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoliv.[5] Je samozřejmé, že je nutné rozlišovat mezi podnikáním dané společnosti a podnikáním jejího společníka. Dostáváme se zde tudíž k posouzení k hranice toho, zda jde při jednání takového společníka již o podnikání nebo o pouhou správu vlastního majetku.[6]

Rozlišením podnikání a pouhé správy majetku se zaobíral i Soudní dvůr Evropské Unie (SDEU), přičemž za klíčový určovatel ve vymezení rozdílu mezi podnikáním a správou vlastního majetku shledal vliv a aktivitu společníka na správě jeho společnosti. V rozsudku Ministero dell'Economia e delle Finanze proti Cassa di Risparmio di Firenze SpA,[7] SDEU vymezil rozdíl mezi podnikáním a správou vlastního majetku tak, že pokud většinový společník ve společnosti pouze vykonává svá hlasovací a další společnická práva, o podnikatelskou činnost společníka se nejedná. Pokud se však takový většinový společník přímo či nepřímo vměšuje do správy společnosti, už je považován za někoho aktivně účastnícího se dané hospodářské činnosti společnosti, a tedy vykonávajícího podnikatelskou činnost. V dalším případě Česká spořitelna proti Feichterovi[8] SDEU již přímo rozhodoval o otázce poskytnutí zajištění společníkem úvěrované společnosti. V daném případě společník avaloval směnku, kterou k zajištění svých dluhů vystavila jím vlastněná společnost. Zde SDEU prohlásil, že na toto jednání nemůže být pohlíženo jako na jednání, které bylo poskytnuto mimo jakoukoliv podnikatelskou činnost, pokud bylo učiněno v případě úzkých profesionálních a podnikatelských vazeb fyzické osoby na tuto společnost, spočívajících v tom, že fyzická osoba byla 60 % společníkem i jednatelem této společnosti.

Reklama

ESG Omnibus – Co se mění v reportingu a udržitelnosti? Úleva pro firmy, nebo ústup z odpovědnosti? Víte, co vás čeká? (online – živé vysílání) – 24.3.2026

24.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

M. Hulmák ve vztahu k čistě vnitrostátní úpravě jde ještě dál a uzavírá, že je nutné vycházet z definice podnikatele v ustanovení § 420 občanského zákoníku.[9] Píše, že ani při většinovém podílu nebo rozhodujícím vlivu společníka na jednání společnosti nelze jeho činnost za podnikatelskou označit. To by šlo až v případě, kdyby takový společník správu obchodních podílů vykonával např. živnostenským způsobem.[10] Doplňuje však, že je možné, že z důvodu úzkých vazeb společníka na společnost bude při jeho jednání vyloučena aplikace pravidel k ochraně spotřebitele.[11]

Ochrana spotřebitele jako poskytovatele zajištění v judikatuře SDEU

Otázce poskytnutí zajištění podnikatelského úvěru fyzickou osobou se SDEU věnoval ve vícero rozhodnutích. Klíčovým je rozhodnutí SDEU Bayerische Hypotheken.[12] V dané věci se soud zabýval tím, zda se mohou ochranná ustanovení ve směrnici o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory vztahovat na syna, který se zaručil za zaplacení dluhů ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela stavební firma jeho otce. SDEU shledal, že pokud se fyzická osoba zaručí za dluhy osoby, které jsou sjednány v rámci její podnikatelské činnosti, nemůže se na ručitele vztahovat ochrana spotřebitele dle předmětné směrnice. Z tohoto rozsudku je tudíž dovozováno základní pravidlo, že fyzickým osobám poskytujícím zajištění podnikatelských úvěrů nelze přiznat ochranu, která by v jejich pozici jinak běžně patřila spotřebitelům.

SDEU následně v letech 2015 až 2016 rozhodoval další sérii případů týkajících se otázky ochrany fyzických osob, které poskytují zajištění podnikatelských úvěrů a které vyvstávaly z mnohačetných sporů mezi fyzickými osobami a několika rumunskými bankami. Soud zde vyprecizoval a doplnil své závěry pocházející z rozsudku Bayerische Hypotheken o závěry z pozdějšího, výše zmiňovaného rozsudku, Česká spořitelna proti Feichterovi. SDEU sdělil, že je na vnitrostátních soudech, aby posoudily, zda fyzická osoba poskytující zajištění jednala v rámci své profesní činnosti nebo z důvodu svých funkčních vztahů, které má s touto společností (jako je např. výkon funkce jejího jednatele nebo nezanedbatelná účast na základním kapitálu dané společnosti) nebo zda tato osoba jednala za ryze soukromými účely.[13] Vidíme tudíž posun v rozšíření ochrany fyzických osob v tom, že je vždy nutné samostatně posuzovat důvody, pro které fyzická osoba zajištění podnikatelského úvěru poskytla. SDEU tudíž rozhoduje odlišně v případě, kdy dluhy společnosti zajišťuje její jednatel a společník[14] a jinak, když dluh z podnikatelského úvěru zajistí například rodiče jednatele takové společnosti.[15]

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti navazuje na rozhodnutí Bayerische Hypotheken, na které v odůvodněních výslovně odkazuje. Nejvyšší soud uvádí, že např. ve vztahu k ručiteli „lze použít předpisy na ochranu spotřebitele […] jen v případě, že dlužník z primárního (hlavního) závazkového vztahu řídícího se obchodním zákoníkem není podnikatelem, a kdy je to ve prospěch ručitele“,[16] což bylo rozhodováno v kontextu platnosti sjednané rozhodčí doložky v ručitelském prohlášení. Závěr o tom, že jednání ručitele poskytujícího zajištění za závazky vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi podnikateli a týkající se jejich podnikatelské činnosti nemá spotřebitelský charakter potvrdil Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi a rozhodnutí Bayerische Hypotheken i v posledních letech (Rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 1010/2019 ze dne 29. 5. 2019).

Zdá se však, že Nejvyšší soud již několik let nereflektuje vývoj výše nastíněné judikatury SDEU, který započal v rozhodnutí Česká spořitelna proti Feichterovi a pokračoval například v rozhodnutí SDEU Tarcău[17]. V tomto rozhodnutí SDEU rozhodoval o skutkově velice podobné situaci jako Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1010/2019 zmíněném výše. V případě SDEU podnikatelský úvěr společnosti svého syna zajistili jeho rodiče pán a paní Tarcău zajišťovacím převodem práva ke své nemovitosti, v případě rozhodovaném Nejvyšším soudem zajistila podnikatelský úvěr syna zástavním právem ke své nemovitosti jeho matka. Nejvyšší soud nekompromisně shledal, že na matku, jako poskytovatelku zajištění podnikatelského úvěru, se ochrana spotřebitele nevztáhne. SDEU však naopak ve svém usnesení Tarcău sdělil vnitrostátnímu soudu, že má určit, zda v případě fyzické osoby, která poskytla zajištění za splnění závazků obchodní společnosti, tato osoba vůbec jednala v rámci své profesní činnosti nebo z důvodu svých funkčních vztahů, které má s touto společností, nebo zda jednala za ryze soukromými účely.[18] Zatímco se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích omezuje pouze na posouzení pomyslné první vrstvy toho, zda je primární závazkový vztah, který je zajištěn, podnikatelského charakteru, již se vůbec nezaobírá druhou vrstvou tohoto posouzení. V té by se měl Nejvyšší soud zabývat i tím, zda fyzická osoba poskytuje zajištění podnikatelského závazku na základě svých profesních nebo soukromých zájmů – což by bylo v souladu s vývojem judikatury SDEU.

Závěr

Lze se vrátit k ilustrativní situaci uvedené v úvodu, ve které má konečný vlastník společnosti poskytnout zajištění při jejím financování. Závěrem je, že takový vlastník zde nebude vystupovat v pozici podnikatele, pokud činnost ve vztahu ke společnosti nevykonává živnostenským nebo obdobným způsobem, a naopak tato činnost bude posouzena pouze jako správa vlastního majetku. Zároveň však sama skutečnost, že fyzická osoba není podnikatelem ještě neznamená, že je chráněna jako spotřebitel.[19] To, zda fyzická osoba poskytující zajištění bude posouzena jako spotřebitel, bude hodnoceno ve světle toho, zda zajišťuje podnikatelský závazek a zda tento závazek zajišťuje například z důvodu svého rozhodujícího kapitálového vlivu ve společnosti nebo funkční provázaností s touto společností anebo zda jedná za soukromými účely. Toto posouzení by se tak mělo učinit již při přípravě zajišťovací smluvní dokumentace, přičemž v případě sporu by o ní musel rozhodnout s konečnou platností soud.

Anna Kalašnikovová