Jsou ustanovení akcionářských dohod (SHA) díravá jak cedník? Aneb když se akcionáři nemohou platně zavávat zajistit, aby se jimi nominovaní členové představenstva řídili v rámci obchodního vedení pokyny akcionářů…

Komentované rozhodnutí může mít závažný dopad na akviziční praxi. Akcionářské dohody (SHA) totiž běžně obsahují klauzule utvrzené smluvní pokutou znějící tak, že akcionáři vyvinou maximální úsilí, aby členové představenstva něco splnili, tj. ujednání o plnění třetí osoby v intencích § 1769 o. z. s tím, že doktrína se kloní k závěru, že nelze dohodnout více než slib přímluvy podle § 1769 věty první o. z. (v podrobnostech srov. kupř. Csach, K., Havel, B. a kol. Akcionářské dohody. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 52 a 59).

To mj. znamená, že není přípustné ve smyslu § 1769 věty druhé o. z. platně ujednat odpovědnost akcionáře za výsledek, který se nedostavil, tj. kupř. za to, že člen představenstva nehlasoval v otázkách obchodního vedení dle pokynu dotčeného akcionáře, a tedy ani činit akcionáře odpovědným za škodu tím způsobenou věřiteli (tj. ostatním akcionářům). Z povahy věci nelze takový (neplatný) závazek ani utvrdit smluvní pokutou.

Akcionář se totiž nemůže platně zavázat k plnění právně nedovolenému (§ 435 odst. 3 z. o. k.), srov. také Hulmák, M. § 1769, in Hulmák, M. a kol. Občanský zakoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 245:

„Komentované ustanovení (pozn. aut.: myšleno § 1769) upravuje, jakým způsobem vykládat smlouvy k tíži třetího. Jde o případy, kdy se jedna ze stran zavazuje, že bude plnit třetí osoba (smlouva o plnění třetí osoby). Právní důvod plnění třetí osoby je v tomto případě nerozhodný. Může jít již o existující dluh, např. zaplacení dlužného výživného, může se jednat i o dluh neexistující, např. v budoucnu uzavřené smlouvy o převodu nemovitosti. Vždy musí jít o plnění možné a dovolené (§ 588).“

Soudím tedy, že ujednání v akcionářské smlouvě odporující § 435 odst. 3 z. o. k. je absolutně neplatné pro zjevný rozpor s veřejným pořádkem (§ 588 o. z.), neboť v předmětném ustanovení je zakotveno pravidlo statusové povahy vymezující vnitřní korporační vztah mezi statutárním a nejvyšším orgánem akciové společnosti.

Na výše uvedených závěrech by neměla nic změnit ani připravovaná novela zákona o obchodních korporacích, která počítá s možností udělovat pokyny statutárnímu orgánu kapitálových společností toliko v oblasti strategické a koncepční, kdy pokyny týkající se obchodního vedení budou až na výjimky uvedené v § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1 z. o. k. (které platí již dnes) i nadále nepřípustné.

Stejně jako žalovaní mám pak za to, že uvedená formulace „… zajistit, aby se jimi nominovaní členové… dohodli…“ by nemohla obstát ani z hlediska určitosti.

V podrobnostech odkazuji na Právní rozhledy č. 8, roč. 2019, str. 300, kde je zmíněn (kromě mého výše uvedeného komentáře) i text předmětného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.