K nezbytné míře podrobnosti popisu subjektivních kritérií hodnocení ve veřejných zakázkách
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) vydal dne 19. 9. 2020 rozsudek č.j. 4 As 85/2020 – 38 (dále jen „Rozsudek“), v němž posuzoval transparentnost vymezení subjektivních hodnotících kritérií v zadávací dokumentaci. Byť nelze říci, že rozhodnutí přichází se zcela novými a překvapivými závěry, dle mého názoru z něj vyplývají obecně platná doporučení a vodítka, jak si má zadavatel počínat při stanovení subjektivních hodnotících kritérií. Tato obecnější doporučení a vodítka se proto pokusím rozebrat níže.
V daném případě byla předmět zájmu NSS veřejná zakázka zadávaná za účelem zajištění služeb ke zpracování žádostí o krátkodobá víza na Ukrajině, v Číně, Indonésii, na Filipínách, v Ghaně, Íránu, Libanonu, Rusku, Tádžikistánu a Mongolsku. Spor se vedl především míře určitosti a transparentnost dílčího kritéria D. Způsob řešení workflow a efektivita činnosti, resp. jeho dílčích podkritérií.
NSS své závěry o potřebné míře určitosti subjektivních hodnoticích kritérií primárně opřel o argumenty uvedené v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) sp. zn. C-6/15, TNS Dimarso NV ze dne 14. 7. 2016. SDEU v něm dospěl k závěru, že „veřejný zadavatel není v případě, kdy má být zakázka na služby zadána podle kritéria nabídky, která je z jeho hlediska hospodářsky nejvýhodnější, povinen seznámit potenciální uchazeče v oznámení o zakázce nebo zadávací dokumentaci o metodě hodnocení, kterou použije při posuzování a konkrétním seřazení nabídek. Uvedená metoda však nemůže vést ke změně kritérií pro zadání zakázky a jejich poměrné váhy.“ Uvedené SDEU dále doplnil následovně „poměrnou váhu každého z kritérií pro zadání zakázky stejně tak po celou dobu řízení nelze měnit. Článek 53 odst. 2 směrnice 2004/18 ani žádné jiné ustanovení této směrnice však nestanoví, že by byl veřejný zadavatel povinen informovat potenciální uchazeče v oznámení o zakázce nebo zadávací dokumentaci o metodě hodnocení, kterou použije při posouzení a konkrétním seřazení nabídek na základě kritérií pro zadání zakázky a jejich poměrné váhy.“[1] NSS v Rozsudku v prvé řadě potvrdil, že hodnocení nabídek z hledisek, jejichž naplnění není exaktně měřitelné, je legitimní. Z další argumentace NSS v Rozsudku lze vysledovat dva mantinely, které je nutné vnímat a při přípravě pravidel hodnocení respektovat:
- Kvalitativní a subjektivní kritéria by měl zadavatel využít pouze tehdy, pokud kvantitativními kritérii nebude zcela možné vystihnout podstatu daného aspektu veřejné zakázky.
- Míra diskreční pravomoci při vyhodnocování je odvislá od povahy každého jednotlivého subjektivního hodnoticího kritéria. Subjektivní kritérium však nesmí být vymezeno, aby připouštělo pochybnosti o možné svévoli.
Druhý z výše uvedených bodů NSS demonstroval na podkritériu zohledňujícím kvalitu školení zaměstnanců, když uvedl „Ani od zadavatele totiž nelze očekávat, že bude mít zcela jasnou představu o tom, jaký způsob školení pracovníků vízových center je nejvhodnější. Tím, že výběr konkrétního způsobu nechá na dodavateli a učiní jej součástí hodnocení nabídek, může naopak dosáhnout vyšší kvality poskytovaných služeb. Takový postup přitom na dodavatele neklade žádné nepřiměřené nároky, neboť jim pouze zakládá povinnost přesvědčivě vysvětlit, proč považují zvolenou metodu provádění školení za kvalitní.“ NSS tak nezbytnou míru podrobnosti formulace subjektivního kritéria odvozuje od rozsahu znalostí zadavatele a toho, zda zadavatel může mít dostatečně jasnou představu a povědomí o tom, jaká forma naplnění daného kritéria je z hlediska jeho potřeb optimální. NSS na základě této úvahy uvedl, že za pochybení nelze per se považovat postup zadavatele, který v rámci popisu způsobu hodnocení kritéria explicitně neuvede, jaké aspekty nabídek bude v jeho rámci hodnotit. Uvedený závěr NSS považuji z pohledu praxe za poměrně odvážný[2] a přestože z něj zadavatelům jistý manévrovací prostor vyplývá, je v každém případě doporučeníhodné, aby se zadavatel vždy pokusil popsat, byť obecně, jaké aspekty nabídek bude v jeho rámci příslušného kritéria hodnotit, resp. co povede k lepšímu hodnocení nabídky v daném kritériu. I sám NSS jednoznačně potvrzuje, že stanovení subjektivních kritérií hodnocení sebou nesou zvýšené riziko svévole zadavatele a je tedy nutné jej podrobit přísné kontrole. V rámci této kontroly pak může být posouzeno, zda povaha příslušného kritéria svojí povahou případně neodůvodňuje méně striktní nároky na jeho jednoznačnost.
Je třeba zdůraznit, že v Rozsudku je řešeno toliko vymezení subjektivních hodnotících kritérií v zadávací dokumentaci a nikoli proces hodnocení nabídek. Ve vztahu k vazbě mezi vymezením subjektivních hodnotících kritérií a samotným hodnocením NSS závěrem obecně doplňuje následující „správní soud [považuje] rovněž za nutné připomenout, že se snižující se jednoznačností hodnotících kritérií stoupají požadavky na kvalitu odůvodnění závěrů hodnotící komise. Zatímco u kvantitativních kritérií obvykle postačí uvést příslušné číselné hodnoty a dosadit je do předem stanoveného vzorce, u kritérií subjektivních je pro zachování zásady transparentnosti nutné, aby hodnotící komise přesvědčivě uvedla, jaké aspekty při svém hodnocení posuzovala, jakou váhu jim přikládala a co bylo důvodem pro různé hodnocení jednotlivých nabídek. Takovéhoto odůvodnění by se dodavatelům mělo v dostatečné míře dostat již v rámci samotného hodnocení nabídek.“
Problematiku subjektivních kritérií NSS sumarizuje v závěru Rozsudku následovně “Obecně však lze konstatovat, že zadavatel by měl vždy volit taková kritéria, která jsou schopna naplnit účel veřejné zakázky a zároveň dosahují nejvyšší možné míry transparentnosti.“ Jakkoli se tento závěr může z pohledu zadávací praxe jevit jako knížecí rada, nelze nevidět, že NSS v Rozsudku vnímá a respektuje možné obtíže zadavatelů při vymezení kvalitativních kritérií.
Mgr. Martin Látal,
advokát
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
