Současná právní úprava stanoví, že stát může tento svůj procesní nárok uplatnit, jsou-li splněny dvě zásadní podmínky, a to existence pravomocného odsuzujícího rozsudku a existence pravomocného usnesení podle § 151 odst. 3 tr. řádu, kterým se určuje náhrada a odměna hotových výdajů ustanovenému obhájci a uhrazení této částky na účet obhájce[2].

Obhájce musí uplatnit svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila tedy v zásadě od dne, kdy se dozvěděl o existenci pravomocného rozhodnutí o vině a trestu[3], jinak jeho nárok zanikne (prekluduje). Ohledně návrhu obhájce na určení odměny a náhrady hotových výdajů je soud povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu[4]. Odměna a náhrada hotových výdajů by pak rovněž měly být bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od právní moci usnesení uhrazeny[5]. V tomto ohledu se tedy zájem zákonodárce na dodržení rychlosti řízení promítá v trestním řádu poměrně zřetelně.

Ohledně vydání usnesení § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu však již zákonodárce žádnou další časovou podmínku v trestním řádu a ani v žádném jiném předpisu nestanoví a mohlo by se tak zdát, že toto usnesení lze (za splnění shora uvedených podmínek) vydat vlastně kdykoliv. Platí sice, že při správě placení pohledávek uvedených v § 152 odst. 1 trestního řádu se postupuje podle daňového řádu, tento však se podle § 152a tr. řádu přímo uplatní až na základě právní moci rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu (a v tom případě již je i možná prekluze)[6] . Dle názoru Ústavního soudu navíc nároky státu v trestním řízení nepodléhají promlčení obdobně, jako je tomu například v civilním právu[7].

V praxi přitom čas od času dochází k situacím, kdy příslušná soudní osoba, které je dána pravomoc rozhodnout ve smyslu § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu opomene, že jsou již dány všechny podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí. Spis následně po delší dobu cestuje k jiným soudům, popř. leží na lhůtě a při kontrole spisu po mnoha letech od okamžiku, kdy již byla uhrazena odměna a náhrada hotových výdajů ustanovenému obhájci, vyjde najevo, že kupříkladu usnesení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu, které mohlo a mělo být vydáno již v roce 2009, není vydáno ani v roce 2020. 

Reklama

Trestní právo daňové (online - živé vysílání)
12.11.2020 09:002 790 Kč s DPH

Více informací

Ponechávám stranou úvahu o tom, nakolik současný stav českého soudnictví přispívá nebo nepřispívá k četnosti takovýchto situací, v každém případě je však třeba konstatovat, že tyto situace objektivně nastávají a je třeba na ně nabídnout uspokojivé řešení. 

To do určité míry nabídl v nedávném usnesení Vrchní soud v Praze, který přichází s právním názorem, že průtahy při vydávání usnesení o povinnosti nahradit státu náklady ustanoveného obhájce rozhodnutím podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu mohou mít za následek, že toto rozhodnutí již vůbec nelze vydat, neboť takové průtahy jsou závažným porušením práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Vrchní soud přitom nestanovuje autoritativně lhůtu, která by již byla pro vydání rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřiměřená, pouze konstatuje, že podpůrně lze vycházet např. z 6leté prekluzivní lhůty pro vymáhání daňových pohledávek podle § 160 odst. 1 daňového řádu, počítané v tomto případě zásadně od právní moci rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr. řádu[8].  Základní poselství tohoto usnesení je však zřejmé – usnesení § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu nelze vydat bez časového omezení a je vždy třeba pečlivě zvažovat, zda průtahy v řízení mohou mít za následek, že nelze již obviněnému uložit povinnost nahradit státu náklady za jeho obhajobu, neboť by tak došlo k závažnému porušení jeho procesních, ústavně garantovaných práv. Otázka, zda by obviněný potenciálně měl nebo neměl nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu § 33 odst. 2 tr. řádu není přitom určující.

Judikatura jednotlivých druhů soudů ohledně naší problematiky nebyla dosud jednotná (což ostatně rovněž Vrchní soud ve zmiňovaném usnesení konstatuje)[9]. Otázkou také zůstává nakolik je názor Vrchního soudu v Praze aplikovatelný i na vydávání jiných usnesení uvedených v § 152 odst. 1 trestního řádu. Osobně se sice domnívám, že minimálně z právních vět odkazujících do ústavněprávní dimenze celé problematiky lze vycházet, de lege ferenda se však přesto jeví jako vhodné legislativně stanovit k vydávání usnesení dle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu (a eventuelně i k dalším usnesením dle § 152 odst. 1 tr. řádu) lhůtu obdobně, jako je tomu v § 151 odst. 5 tr. řádu. Tato lhůta by přitom nemusela být nutně pouze pořádková, ale mohla by vést přímo k zániku nároku státu. Tím by se minimálně zmírnila ústavněprávní dilemata v hlavách rozhodujících soudních osob a vedlo by to možná také k důslednějšímu přístupu v rozhodování o povinnostech odsouzených k náhradě nákladů trestního řízení.