24. 11. 2017
ID: 106659upozornění pro uživatele
K povinnosti určit účet pro složení základního kapitálu při zakládání akciové společnosti
Záměrem tohoto příspěvku je upozornit na zdánlivě drobný, ale pro praxi poměrně problematický, požadavek zákona o obchodních korporacích týkající se náležitosti stanov při zakládání akciové společnosti – určení účtu pro složení základního kapitálu.
V tomto příspěvku bych chtěl poukázat na jednu na první pohled marginální a dílčí otázku, která však v praxi může přinášet nepříjemné komplikace. Mám na mysli požadavek ustanovení §253 ZOK, které se týká zakládání akciových společností, a které uvádí: „Založení společnosti je účinné, splatil-li každý zakladatel případné emisní ážio a v souhrnu alespoň 30 % jmenovité nebo účetní hodnoty upsaných akcií v době určené ve stanovách a
Reklama
Na první pohled se zdá, že toto ustanovení pouze řeší otázku, v jaké výši je nutné splatit vklady zakladatelů (a emisní ážio), aby bylo založení společnosti účinné. Neočekávanou komplikací je nicméně v tomto ustanovení formulace, dle níž příslušné vklady musí být splaceny „na účet banky určený ve stanovách“. Z hlediska gramatického výkladu se jeví být tato část poměrně jasná. Ve stanovách by měl být určen konkrétní účet (číslo účtu), na který budou zakladatelé prostředky hradit. S tím je však spojeno několik zásadních problémů.
Předně, ve smyslu ustanovení §23 ZOK platí, že peněžitý vklad do kapitálových společností se splácí na zvláštní účet u banky, který zřídí správce vkladu. Z hlediska praktické časové posloupnosti je nicméně nereálné, aby byl v návrhu stanov, který je předkládán k přijetí ve formě notářského zápisu, určen správce vkladu a zároveň již i konkrétní účet, který by měl tento správce vkladu zřídit. Správce vkladu je totiž určen a ustanoven do „funkce“ až přijetím stanov, tedy až přijetím stanov se určená osoba stává správcem[1]. Vyhovět požadavkům doslovné dikce zákona tedy není logicky dost dobře možné. Aby byl zřízen účet pro složení vkladu, musí být ustanoven správce vkladu. Aby byl ustanoven správce vkladu, musí být přijaty stanovy. Stanovy při jejich přijetí tedy nemohou obsahovat označení účtu, který bude moci být správcem zřízen až po jejich přijetí.
V praxi zakládání společností nicméně i přes výše uvedený logický rozpor není neobvyklé se s požadavkem na doslovné naplnění podmínek tohoto ustanovení setkat. Z naší (poměrně nedávné) zkušenosti pak vyplývá, že ani velké a renomované bankovní ústavy toto běžně neakceptují a požadavek na otevření účtu ke složení vkladu před založením společnosti (přijetím stanov) považují za nestandardní. Je sice pravdou, že praktická řešení je možné nalézt, např. předběžné rezervování či přislíbení konkrétního čísla účtu, který je pak správcem formálně otevřen až po přijetí stanov[2], nicméně takové řešení je často spojené s nutností vyjednávat s příslušným zástupcem banky a nezřídka jej i zdlouhavě přesvědčovat o dovolenosti a nutnosti takového postupu. Nemusím zřejmě zdůrazňovat, že v nákladném, složitém (a často i urgentním) procesu zakládání akciových společností je každá taková komplikace představující nejistotu a časovou ztrátu nanejvýš nežádoucí.
Přitom řešením by zde byl pouze drobně odlišný, avšak výrazně rozumnější a vstřícnější výklad dle pravidel §2 ObčZ, tedy preference smyslu příslušného ustanovení před jeho doslovným zněním. Účelem uvedeného ustanovení je nepochybně zajistit, aby bylo před podáním návrhu na zápis společnosti do Obchodního rejstříku (tedy před vznikem společnosti) zajištěno transparentním způsobem vnesení příslušných kapitálových prostředků. Toto je však v praxi osvědčováno již potvrzením banky a také potvrzením samotného správce vkladu o tom, že vklady byly v předepsané výši splaceny. Předložení těchto dokladů je pak nezbytné pro to, aby rejstříkový soud (notář) zápis společnosti vůbec provedl. Z tohoto pohledu není zřejmé, jaký vyšší stupeň ochrany (zakladatelů, třetích osob) by představoval požadavek na konkrétní uvedení čísla účtu ve stanovách a o co menší by tato ochrana byla za situace, kdy by ve stanovách byl uveden pouze způsob určení příslušného účtu – tedy například tak, že se bude jednat o účet zřízený správcem v kladu u konkrétního bankovního ústavu do určité doby po přijetí stanov, jehož číslo bude (např. písemně) oznámeno zakladatelům.[3]
Domnívám se, že tento naznačený postup a výklad vyhovuje účelu ustanovení §253, vychází vstříc právní i bankovní praxi a nepředstavuje logický ani věcný rozpor s jinými ustanoveními ZOK, zejména §23. Naopak opačný, čistě gramatický výklad, jak již bylo naznačeno, vede k praktickým obtížím a nutnosti hledat „kličky“, které by v právu měly mít místo snad jen v předsudcích laické veřejnosti.
Dovolím si tento příspěvek zakončit (myslím velice přiléhavým) citátem pana prof. Petra Hajna, který uvedl, že právníci by neměli „nikdy vyjít od paragrafu, ale od toho, co je rozumné - když umím hledat, vždycky na rozumné řešení nějaký paragraf najdu“[4].
Mgr. Petr Possel,
advokát
TAUBEL LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
Sokolovská 68/105
186 00 Praha 8
Tel.: +420 226 251 057
e-mail: office@taubellegal.com
________________________________________________________________________________
[1] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, pasáž k ustanovení §253.
[2] Shodně viz op. cit. sub 1.
[3] Totožný návrh viz také Lasák L., Pokorná P. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 234.
[4] V právu neexistují jediná možná řešení. Online.muni.cz. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
