Poskytování služeb mateřskou společností v daňové judikatuře

Poskytování služeb patří mezi běžné nástroje, kterými dochází k rozdělování společných nákladů mezi ekonomicky či personálně propojenými subjekty. Ne vždy však jsou služby mezi takto spojenými osobami skutečně poskytovány a fakturace za poskytnuté služby může být pouze nástrojem ke snížení základu daně a daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud (NSS) vydal k této problematice dne 2.3.2011 rozsudek 8 Afs 19/2010-125, ve kterém se zabýval posouzením oprávněnosti postupu finančního ředitelství při vyloučení nákladů na poradenské služby poskytované mateřskou společností.

Důvodem zvýšení základu daně byla skutečnost, že daňový subjekt neprokázal, že se jedná o náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů. Přitom pro konečné rozhodnutí, zda se jedná o daňově uznatelný výdaj, neměla skutečnost, že se jednalo ekonomické propojené subjekty, rozhodující význam.

Pro zjištění, zda daňový subjekt vynaložil určitý výdaj za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů a zda jde tedy o výdaj daňový, či zda se jedná o fiktivní obchod, je povinností správce daně zhodnotit všechny shromážděné skutkové podklady, a to při respektování věcné a časové souvislosti příjmů a výdajů v daném zdaňovacím období. V posuzovaném případě se jednalo o poradenské služby, jejichž obsahem bylo „přebírat vedení všech obchodů, jež jsou spojeny s běžným obchodním provozem a ty provádět řádně, dále podpora, příprava a péče o obchody a zpracování trhu, a to formou servisních a konzultačních služeb“. Toto vymezení činnosti bylo označeno jak správcem daně, tak NSS jako zcela neprůkazné vzhledem k činnosti daňového subjektu, který pouze dlouhodobě pronajímal obchodní prostory v nemovitosti na základě zcela shodných nájemních smluv, které navíc nebyly ve zkoumaných obdobích změněny či jinak upravovány.

Prokázání toho, že manažerské a poradenské služby byly daňovému subjektu skutečně poskytnuty, a že za služby bylo zaplaceno, není dle názoru NSS jedinou podmínkou, aby výdaj mohl být považován za daňově uznatelný. Neméně významnou podmínkou je také prokázání skutečného rozsahu a obsahu poskytovaných služeb. Ani v případě služeb nemateriální povahy, ze kterých mohou, ale nemusí vzejít hmatatelné výstupy, není daňový subjekt zbaven povinnosti prokázat jejich oprávněnost. Pro uznání výdajů jako daňově uznatelných nepostačuje předložení smluv s výčtem služeb či obecně koncipovaného seznamu úkonů bez prokázání jejich vztahu k očekávaným příjmům a bez upřesnění, v čem dané úkony přesně spočívaly. Obecně lze uvést, že i uskutečňování poradenských a manažerských činností může být prokázáno hmatatelným výstupem či konkrétním výsledkem činnosti, např. revize uzavřených smluv, výsledným hodnocením účetnictví, obchodní (emailovou) korespondencí či jinými obchodními dokumenty, záznamy z uskutečněných jednání, potvrzeními o uskutečňování cest (letenky, knihy jízd apod.)

Mezi příjmy a výdaji dále musí existovat přímý a bezprostřední vztah. Tímto vztahem však nutně nemusí být přímá úměra, jde spíše o to, aby byla prokázána souvislost, že bez vynaložení těchto nákladů by podnikatel očekávané příjmy vůbec nezískal či ani neměl možnost získat.

Závěrem lze shrnout, že v případě posuzování výdajů na poskytnuté služby nemateriální povahy je z daňového hlediska nezbytné posoudit nejen to, zda byly poskytnuté služby společností dostatečně doloženy, ale také jejich přiměřenost ve vztahu k dosahovaným příjmům. Skutečnost, že služby byly poskytnuty mezi spojenými osobami, může ovlivnit výši uznaných daňový nákladů, avšak základní pravidla pro doložení oprávněnosti vynaložených výdajů jsou aplikována u všech daňových subjektů stejně.

Ing. Helena Zemanová