Právní ochrana oprávněného dědice proti nepravému dědici od 1. 1. 2014
V rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, ze dne 3. 12. 2024 Nejvyšší soud řešil právní otázku, jakou nyní (od 1. 1. 2014) účinná právní úprava poskytuje právní ochranu oprávněnému dědici proti nepravému dědici a právní ochranu nepravému dědici proti požadavkům pravého dědice, a v rámci této otázky posouzení toho, jakou povahu, smysl a obsah má právní úprava obsažená v ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k těmto klíčovým právním závěrům:
1) Oprávněným dědicem se rozumí ten, komu podle ustanovení hmotného práva svědčí na základě platného dědického titulu dědické právo, které je lepší (silnější) než dědické právo toho, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví.
2) Neoprávněným dědicem je pak ten, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví, ačkoliv jeho dědické právo je ve skutečnosti horší (slabší) než dědické právo oprávněného dědice.
3) V postavení oprávněného dědice nebo neoprávněného dědice může být i stát, kterému připadá (mělo připadnout) dědictví jako odúmrť.
4) V současné právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) [účinné od 1. 1. 2014] chybí právní institut jako byla tzv. žaloba hereditas petitio. Nejedná se ale o „opomenutí“, které by muselo (mohlo být) „odstraňováno“ extenzivním výkladem zákona, nýbrž o zcela evidentní legislativní záměr.
5) Novou právní úpravou (účinnou od 1. 1. 2014) bylo – oproti dosavadní úpravě – dědické právo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému; jestliže se dědické právo „rovná“ právu vlastnickému, pak nebylo ani potřebné uzákonit samostatně institut ochrany dědického práva.
6) Názor, že by ochranu práv oprávněného dědice upravovalo ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., je chybný (mylný). Význam ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. z hlediska ochrany práv oprávněného (pravého) dědice spočívá pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice.
7) Dědické právo se nepromlčuje a oprávněný dědic se může vlastnickou (vindikační) žalobou domáhat vydání věcí patřících do pozůstalosti nejen po neoprávněném dědici, ale po každém, kdo ji (neprávem) zadržuje (odmítá ji dobrovolně vydat oprávněnému dědici). Podle současné právní úpravy se oprávněný dědic může domáhat ochrany svého dědického práva, které se neprojevilo v řízení o pozůstalosti, po každém obdobnými (stejnými) právními prostředky, jaké český právní řád poskytuje vlastnickému právu.
8) Žaloba oprávněného dědice nemůže být úspěšná nejen tehdy, jestliže držitel nabyl věc z pozůstalosti do vlastnictví vydržením, ale ani v dalších zákonem stanovených případech, zejména v případě ochrany poskytované podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. osobě, která nabyla vlastnictví k věci za úplatu v dobré víře od neoprávněného dědice, jenž byl v rozporu se skutečným právním stavem zapsán ve veřejném seznamu (např. katastru nemovitostí).
9) V případě, kdy bylo vlastnické právo k věci z pozůstalosti vydrženo neoprávněným dědicem nebo někým jiným, kdo splnil zákonné předpoklady vydržení, nepřísluší oprávněnému dědici za takové věci jakákoliv náhrada.
10) Odlišná situace však nastává tehdy, jestliže neoprávněný dědic věc z pozůstalosti zcizil za úplatu. V případě, že se oprávněný dědic nemůže úspěšně domoci vydání věci in natura, je odůvodněn závěr, podle něhož mu neoprávněný dědic je povinen místo věci z pozůstalosti poskytnout náhradu v penězích, a to ve výši obvyklé ceny věci v době jejího zcizení. Nejedná se přitom o vydání bezdůvodného obohacení, ale o náhradní plnění, které přísluší oprávněnému dědici místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána.
11) Protože se dědické právo nepromlčuje, nepromlčuje se nejen právo oprávněného dědice na vydání věci z pozůstalosti, ale ani případné právo na peněžitou náhradu, která mu přísluší na místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána. Současně platí, že, může-li neoprávněný dědic (nebo někdo jiný) nabýt k věci z pozůstalosti vlastnické právo na základě vydržení, může být neoprávněným dědicem vydržena rovněž peněžitá náhrada, která by náležela oprávněnému dědici za věc, která mu nemůže být vydána. Jedná se přitom o náhradní plnění, takže vydržecí doba ohledně peněžité náhrady nemůže uplynout v jiné době (dříve nebo později), než by uplynula (mohla uplynout) vydržecí doba k nahrazované věci z pozůstalosti. Trvá-li tedy například vydržecí doba u nemovité věci deset let a zcizil-li by neoprávněný dědic za úplatu nemovitou věc (za podmínek uvedených v ustanovení § 984 odst. 1 o. z.) po uplynutí dvou let, dovrší se vydržecí doba ohledně peněžité náhrady pro oprávněného dědice teprve uplynutím zbývajících osmi let (zákonem předpokládané) držby, která je jinak potřebná - rovněž s přihlédnutím k ustanovení § 1092 o. z. - k vydržení této neoprávněným dědicem zcizené nemovitosti jejím nabyvatelem.
12) Věcí v právním smyslu jsou rovněž pohledávky (včetně pohledávek, které měl zůstavitel za svými dlužníky a které patří pozůstalosti), které jsou - z pohledu ustanovení § 496 o. z. - nehmotnými věcmi a-z pohledu ustanovení § 498 o. z. - movitými věcmi. Pohledávky jsou proto rovněž způsobilým předmětem vydržení; protože jde o movité věci, je třeba k jejich vydržení potřebná nepřerušená držba trvající tři roky (§ 1091 odst. 2 o. z.).
.jpg)
JUDr. Vladimír Janošek,
advokát
Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov
Tel.: +420 731 773 563
e-mail: janosek@arws.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
