„Právo na restituci“ ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Pojem restituce

Restituci v právním smyslu lze definovat jako obnovení původního právního stavu, restitutio in integrum. Jde o jednu z forem nápravy důsledků chování contra legem nebo fraudemlegis (vedle reparace, satisfakce, represe).[1]

Pojem „restituční zákonodárství“ lze v souladu s názorem Ústavního soudu vymezit tak, že se jedná o skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových nespravedlností z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce. Jinými slovy, účelem těchto předpisů byla náprava majetkových křivd, jichž se dopustil československý stát protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i movitým věcem v letech 1948 až 1989.[2]

Do této skupiny patří zejména zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Společným znakem těchto zákonů je úprava podmínek vydání movitých a nemovitých věci včetně souvisejících institutů.

Listina základních práv a svobod

Časté jsou případy, kdy neúspěšní žadatelé o restituci majetku opírají své nároky o článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V této souvislosti je důležité uvést, že tímto článkem Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, tj. musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotně-právních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.[3] Prakticky to znamená, že ústavně chráněny jsou nároky (pohledávky) nesporné, vymahatelné, rozumně podložené.[4]

Protokol č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

Článek 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“ a „Úmluva“) stanoví, že „každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ V tomto kontextu nutno uvést, že Česká republika (CŠFR) Protokol (Úmluvu) ratifikovala až 18. března 1992, tj. z časového hlediska po konci období totalitního režimu rozhodného pro uplatňování restitučních nároků.[5]

V souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) lze uvést, že čl. 1 Protokolu nemůže být vykládán tak, že by vytvářel pro smluvní strany jakékoliv právní závazky navrátit majetek, který byl konfiskován před ratifikací Úmluvy (tj. před 18. březnem 1992), nebo že by stanovoval nějaká omezení na svobodu určit rozsah a podmínky restituce majetku původním vlastníkům. ESLP opakovaně konstatoval, že Úmluva neukládá smluvním stranám napravit minulé křivdy či škody způsobené před její ratifikací danou smluvní stranou.[6] Vydání restitučních zákonů je tak na volné úvaze státu.

Jinými slovy, tento článek Protokolu nijak neomezuje svobodu smluvních stran stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny. Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy garantováno není.[7] Ochrana vyplývající z tohoto článku dopadá na existující majetek a negarantuje právo na nabytí majetku či úspěch ve sporu o majetek.[8]

Podle Úmluvy a Protokolu neexistuje právo na restituci vlastnictví, a protože diskriminace podle čl. 14 Úmluvy je možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného práva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky státního občanství dle restitučních předpisů porušení zákazu diskriminace.[9]

Pojmy „majetek“ a „legitimní očekávání“ ve smyslu článku 1 Protokolu

ESLP dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possessions), nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat.[10] Výklad ESLP dává přednost zachování právní jistoty osob, kterým svědčí onen atribut existujícího majetku, a kterým lze přiznat legitimní očekávání, že tento stav bude zachován“.[11] Zbavení vlastnického práva nebo jiného věcného práva je v zásadě okamžitým aktem a nevytváří trvalou situaci „zbavení práva“.[12]

Za „majetek“ ve smyslu tohoto článku nelze považovat naději, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které již dávno zaniklo, ani podmíněnou pohledávku, jež zanikla z důvodu nesplnění podmínky. „Legitimní očekávání“ není součástí ani příslušenstvím majetkových práv; týká se způsobu, jakým bude s právem kvalifikovaným jako „majetková hodnota“ zacházeno ve vnitrostátním právu, a zejména předpokladů, za nichž bude ustálená judikatura vnitrostátních soudů nadále aplikována ve vztahu k tvrzenému zásahu do majetku.[13] ESLP výslovně upozorňuje, že majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu může být buď „existující majetek“, nebo aktiva, včetně požadavků (pohledávek), o nichž stěžovatel může tvrdit, že lze alespoň legitimně očekávat, že budou realizovány.[14]

V této souvislosti lze poukázat na závěr ESLP, dle něhož je třeba odlišit pouhou (třebaže pochopitelnou) naději na restituci od legitimního očekávání, které musí mít konkrétnější charakter a musí se zakládat na právním ustanovení či aktu, jako je např. soudní rozhodnutí.[15]

Ústředním pravidlem při posuzování existence legitimního očekávání je ohled na konkrétní a individuální okolnosti případu, které ve svém souhrnu měly založit legitimní očekávání jako majetkový zájem chráněný článkem 1 Protokolu. Legitimní očekávání může založit vnitrostátní právní úprava nebo ustálená judikatura vnitrostátních soudů.[16] V kontextu restitucí legitimní očekávání bude existovat v případě, kdy vnitrostátní zákonodárce po ratifikaci Úmluvy opakovaně ve vnitrostátní právní úpravě potvrzoval právo na určitý typ restitucí, který navíc vyplýval i z mezinárodních závazků dané smluvní strany, a o daném typu restitucí také již rozhodovaly vnitrostátní soudy, které nároky žadatelů uznaly.[17]

Závěr

Úspěšnost restitučního nároku přirozeně závisí na míře splnění příslušných podmínek stanovených vnitrostátním právem, zejména právními předpisy spadajícími do kategorie „restitučního zákonodárství“. Obecně však lze na otázku zmíněnou v úvodu článku odpovědět negativně – „právo na restituci“ garantující automatické obnovení vlastnického práva nikde výslovně upraveno není.

Matej Lofaj


Weinhold Legal, v.o.s. advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 2116/15
110 00  Praha 1

Tel.:    +420 225 385 333
Fax:    +420 225 385 444
e-mail:    wl@weinholdlegal.com

 
---------------------------------
[1] Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1481 s.
[2] Sdělení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 13/2006 Sb.
[3] Nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93
[4] LANGÁŠEK, T. Ochrana legitimního očekávání v judikatuře Ústavního soudu. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Dny Práva, 2008
[5] Zdeněk Müller: Je restituce povinná?, Právní rozhledy 7/1996, s. 321
[6] Kopecký proti Slovensku, rozsudek velkého senátu č. 44912/98, 28.9.2004, Bergauer proti České republice, rozsudek velkého senátu č. 17120/04, 13.12.2005
[7] Sdělení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 477/2005 Sb.
[8] Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 329/13
[9] Brežný proti Slovensku, rozhodnutí EKLP č. 23131/93, 4.3.1996, Pezoldová proti České republice, rozhodnutí EKLP č. 28390/95, 11.4.1996, Nohejl proti České republice, rozhodnutí EKLP č. 23899/93, 13. 5.1996
[10] Malhous proti České republice, rozhodnutí velkého senátu č. 33071/96,  Gratzinger a Grazingerová proti České republice, rozhodnutí velkého senátu č. 39794/98, 10.7.2002
[11] Michael Stretch proti Spojenému království, rozhodnutí velkého senátu č. 44277/98, 24. 6. 2003
[12] Rozhodnutí bývalé Evropské komise pro lidská práva ve věcech Mayer a další proti Německu a Brežný proti Slovensku (viz výše)
[13] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1133/07
[14] Jantner proti Slovensku, rozsudek velkého senátu č. 39050/97, 4.3.2003
[15] KOSTÍK, R. Ochrana vlastnictví v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Dny práva, 2010
[16] Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod – komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, 906 s.
[17] Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s. a též Broniowski proti Polsku, rozsudek velkého senátu, č. 31443/96, 22. 6. 2004


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz