Rozpor evidence skutečných majitelů s právem EU a jeho dopad na veřejné zakázky
Evidence skutečných majitelů (dále jen „evidence“) zavedená zákonem č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů jako součást transpozice evropské směrnice, je součástí českého právního řádu již několik let.
Cílem zavedení této evidence bylo zprůhlednit vlastnické struktury a zajistit jejich transparentnost. Možností přístupu a nahlédnutí do evidence se má předejít páchání trestné činnosti, a to zejména praní špinavých peněz či financování terorismu. Do možnosti přístupu do této evidence však zasáhl Nejvyšší soud České republiky ve svém nedávném usnesení vydaném dne 25. 8. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1368/2024, ve kterém rozhodl, že zákonem umožněný přístup je v rozporu s právem EU, protože nepřiměřeně zasahuje do ochrany soukromí a osobních údajů garantovaných Listinou základních práv EU. Cílem tohoto článku je rozebrat základní aspekty tohoto rozhodnutí s ohledem na jeho možné dopady při zadávání veřejných zakázek.
Průběh řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem
Celé předmětné řízení započalo již v roce 2023, kdy Městský soud vyzval po zjištění, že evidující osoba nemá zapsané údaje v této evidenci, k odstranění nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy (usnesení) tak, že podá návrh na zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů.
Toto evidující osoba neučinila, a tak Městský soud zahájil zákonem č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „ZESM“) předpokládané řízení o nesrovnalosti, ve kterém Městský soud opětovně vyzval evidující osobu, aby doplnila chybějící údaje (odstranila nesrovnalost) v evidenci skutečných majitelů. Toto evidující osoba opět neučinila, a tak Městský soud vyslovil nesrovnalost, a to k 1. 6. 2021 (tj. k účinnosti ZESM).
Tento závěr Městský soud vyslovil přesto, že byl obeznámen se závěry Soudního dvora Evropské unie ve věcech WM a Sovim (dále jen „rozsudek WM a Sovim“). Soudní dvůr v tomto rozsudku řešil, jakým způsobem mohou být informace o skutečných majitelích zveřejňovány v lucemburské obdobě evidence skutečných majitelů, aniž by docházelo k porušení práv na ochranu soukromého a rodinného života a práva na ochranu osobních údajů. Podle Soudního dvora nesmí být tyto údaje obecně přístupné široké veřejnosti, protože by to představovalo zásah do uvedených práv.
Proti tomuto rozhodnutí evidující osoba podala odvolání, kdy Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil a zdůraznil, že povinnost evidující osoby zapsat skutečného majitele trvá,
a to i s ohledem na závěry rozsudky Soudního dvora EU, který nemá přímá dopad na znění české právní úpravy.
Rozhodování Nejvyššího soudu
Proti tomuto rozhodnutí podala evidující osoba dovolání, kdy se domáhala zrušení usnesení odvolacího soudu, a to i s ohledem na to, že se odvolací soud (ale koneckonců i soud prvního stupně) dostatečně nezabýval závěry Soudního dvora EU, na jehož základě musí být současná úprava ZESM považována za rozpornou s právem Evropské unie a nemůže tak být po evidující osobě vymáháno, aby tuto povinnost splnila.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí tomuto dovolání vyhověl a usnesení zrušil. Dal dovolateli za pravdu s tím, že zohlednil výše zmíněnou judikaturu v rozsudku WM a Sovim a zdůraznil, že česká právní úprava evidence skutečných majitelů je v rozporu se závěry judikatury Soudního dvora a zároveň v tomto rozsudku akcentovanými právy na ochranu soukromého práva a na ochranu osobních údajů dle Listiny základních práv EU. Dle Nejvyššího soudu je povinnost pro evidující osobu zapsat údaje do této evidence spojena s následným zpřístupněním těchto zapisovaných údajů skrze přístup veřejnosti k těmto údajům, což může být v rozporu s výše zmíněnými právy zaručenými Listinou základních práv EU.
Z tohoto důvodu tak Nejvyšší soud došel k závěru, že česká právní úprava ESM je v rozporu s právem Evropské unie a s ohledem na to není ani možné, aby ze strany státu byla vynucována povinnost, aby evidující osoby dle ZESM měly v evidenci skutečných majitelů zapsané údaje. To vše až do okamžiku než zákonodárce změní právní úpravu tak, aby odpovídala požadavkům judikatury Soudního dvora, ale zároveň i nově přijaté směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1640 ze dne 31. května 2024 o mechanismech, které mají členské státy zavést za účelem předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o změně a zrušení směrnice (EU) 2015/849, která náležitě reagovala na požadavky kladené na úpravu AML v rozsudku WM a Sovim.
Dopad na zadávání veřejných zakázek
Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít významný dopad na řadu právních předpisů, které pracují s ověřováním skutečných majitelů. Mezi ty patří i zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“).
V rámci ZZVZ je ověření skutečného majitele zásadní povinností zadavatele při výběru dodavatele. Zadavatel je povinen, pokud se jedná o českou právnickou osobu, zjistit údaje o jejím skutečném vlastníkovi z evidence skutečných majitelů a tyto údaje uvést v dokumentaci o zadávacím řízení (§ 122 odst. 5 ZZVZ) s tím, že pokud však zadavatel nezjistí údaje o skutečném majiteli z této evidence, zákon předpokládá vyloučení tohoto potenciálního dodavatele (§ 122 odst. 8 ZZVZ).
V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nyní otázkou, jak by měli zadavatelé postupovat vůči dodavatelům, kteří nemají zapsané údaje v evidenci skutečných majitelů.
Domníváme se, že v současné situaci nelze vyloučit dodavatele pouze z důvodu, že nemá zapsané údaje v evidenci skutečných majitelů. Zadavatel by v takovém případě riskoval, že své rozhodnutí postaví na právně sporném základě, což by mohlo vést k námitkám dodavatele a nutnosti opakování celého procesu při zadávání veřejných zakázek.
Takový postup může prodloužit celý proces zadávání veřejných zakázek, kdy, pokud budou existovat rozdílné přístupy zadavatelů k ověřování skutečného majitele, to může vyvolat nerovné zacházení
s dodavateli a způsobení právní nejistoty ve vztahu k zadávacímu řízení. Z těchto důvodů je vhodné přistupovat k ověřování skutečných majitelů co nejvíce opatrně a nepoužívat absenci zápisu v evidenci skutečných majitelů jako důvod pro vyloučení dodavatele, dokud zákonodárce nepřijme novelu ZESM reflektující závěry Nejvyššího soudu.
Závěr
S ohledem na výše uvedené je nutné konstatovat, že dokud zákonodárce nepřijme novelu reflektující závěry Nejvyššího soudu, může být celý právní rámec vycházející z povinností ZESM vystaven značné právní nejistotě, což může způsobovat významné problémy, a to i při zadávání veřejných zakázek. Z tohoto důvodu je tak nutné doufat, že na výše zmíněný problém bude zákonodárce schopen reagovat co nejrychleji a předejde tak možným právním problémům.
JUDr. Ing. Jan Vych,
advokát a partner
Mgr. David Šnajdr,
advokátní koncipient
Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.
Lazarská 11/6
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 517 466
Fax: +420 222 517 478
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
