Směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů aneb „evropské hromadné žaloby" - díl II. systémy OPT-IN a OPT-OUT

V tomto článku se zabýváme již specifickou otázkou týkající se hromadných žalob, a to konkrétně tzv. systémy opt-in a opt-out, které určují, jakým způsobem bude vytvořen okruh účastníků (přesněji členů) v rámci řízení o hromadné žalobě.[3]

Co se skrývá pod pojmy opt-in a opt-out?

Jak již bylo předznamenáno výše, zmíněné uvedené pojmy opt-in a opt-out u hromadné žaloby určují, jakým způsobem bude stanoven okruh dotčených osob, konkrétně členů skupiny, kterým náleží uplatňovaná práva. Jinými slovy lze říci, že jde o to, jakým postupem bude konkrétní subjekt dotčený protiprávním jednáním obchodníka zahrnut do hromadného řízení, tedy jak se stane jeho členem, členem skupiny.[4] Zcela konkrétně pak jde o to, zda se tak stane na základě jeho výslovného právního jednání (spočívajícího například v zaslání přihlášky nebo obdobného dokumentu), pak hovoříme o systému opt-in, anebo jestli bude konkrétní dotčená osoba členem skupiny již jen na základě toho, že hromadné řízení bylo vůbec zahájeno, v takovém případě se jedná o režim opt-out. V rámci druhého systému se pak automaticky stanou členy skupiny ti, kteří splní podmínky stanovené pro vymezení skupiny hromadného řízení.[5], [6] K uvedenému je ještě vhodné poznamenat, že v případě varianty opt-in budou případným výsledkem řízení dotčeny (resp. budou moci z něj profitovat) pouze osoby, které se do řízení přihlásily. Naopak v řízeních vedených v režimu opt-out se bude výsledek sporu (tedy ať už pro ně pozitivní, či nikoli) týkat všech, kteří se z něj neodhlásili.

Oba pojmy lze vyjádřit i českými ekvivalenty. Dřívější návrh zákona o hromadném řízení (dále jen „návrh zákona“) je označoval příznačně jako systém přihlašovací (opt-in), resp. odhlašovací (opt-out). Návrh zákona oba systémy také ve vztahu k jednotlivým druhům řízení oba uvedené blíže konkretizoval: „Přihlašovacím hromadným řízením je hromadné řízení, ve kterém se projednávají a rozhodují spory týkající se práv nebo oprávněných zájmů členů skupiny, kteří se do hromadného řízení stanoveným způsobem přihlásili.“[7] K odhlašovacímu hromadnému řízení pak uváděl, že se jedná o „hromadné řízení, ve kterém se projednávají a rozhodují spory týkající se práv nebo oprávněných zájmů členů skupiny s výjimkou členů skupiny, kteří a) se z hromadného řízení stanoveným způsobem odhlásili […].“[8]

Reklama

Novinky v soutěžním právu (online - živé vysílání) - 16.5.2025

16.5.2025 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Co na to Směrnice?

Nabízí se samozřejmě otázka, jaké nastavení obou systémů předpokládá Směrnice. Ta se vyjadřuje v tom smyslu, že ponechává na členských státech, který z obou výše uvedených systémů zavedou ve svých vnitrostátních předpisech. Nevylučuje ani jejich vzájemnou kombinaci.[9] Právě kombinaci obou systémů předvídal i původní návrh zákona. Primárním způsobem řízení nicméně měl být přihlašovací systém.[10] Odhlašovací model se pak měl uplatnit ve specifických situacích, kdy pro něj byly naplněny podmínky.[11]

Určité doporučení nicméně Směrnice přece jen předesílá. Přihlašovací mechanismus by měl platit v situacích, kdy jsou podány žaloby „na vydání opatření ke zjednání nápravy v případech, kdy spotřebitelé, kteří byli porušením předpisů poškozeni, nemají obvyklé bydliště v členském státě, v němž se nachází soud nebo správní orgán, u kterého byla zástupná žaloba podána.“[12], [13]

Žádné konkrétnější instrukce, doporučení či omezení nicméně Směrnice pro členské státy ve vztahu k oběma systémům, případně jejich vzájemné kombinaci, neuvádí.

S ohledem na uvedené tak je patrné, že Směrnice státům ponechává poměrně volnou ruku v tom, jakým způsobem ve svých národních předpisech nastaví systémy skládání okruhu dotčených osob.

S ohledem na spíše negativní postoj části odborné veřejnosti k opt-out systému[14] (tehdy ještě v rámci původního návrhu zákona) je možné předpokládat, že právní předpis implementující Směrnici bude založen spíše na přihlašovacím systému. To ostatně uvádí i představitelé Ministerstva spravedlnosti ČR.[15]

Jaké jsou klady a zápory jednotlivých systémů?

Již na základě výše uvedeného je možno logicky dovodit, že odhlašovací systém má potenciál vytvořit početnější skupinu nežli systém přihlašovací. Důvod přitom není nikterak zarážející. Zatímco u přihlašovacího řízení musí dotčená osoba vynaložit určitý čas a případně i náklad na to, aby byla vůbec členem hromadného řízení, u odhlašovacího řízení nemusí osoba dotčená protiprávním jednáním obchodníka činit prakticky vůbec nic (pokud samozřejmě nemá v úmyslu řízení se nezúčastnit).[16] Odhlašovacím systémem se tedy ve větší míře eliminuje tzv. racionální apatie. Jedná se o situaci, kdy dotčený subjekt nemá zájem vynakládat jakékoliv náklady na uplatnění svého nároku v řízení, protože jeho pohledávka či nárok jsou tak nízké, že není z ekonomického hlediska racionální je jakkoli uplatňovat. Jinak řečeno, samotné úkony vedoucí k vymožení nároku jsou odrazujícím prvkem.[17]

V takovém případě nabízí řešení právě hromadné žaloby. Úspory v rámci hromadných řízení vyplývají z principu jakéhosi „složení“ úsilí jednotlivých dotčených osob. Hovoří se o úsporách z rozsahu (tzv. economies of scale). Týkají se zejména významného snížení nákladů na vedení soudního řízení, kdy pluralita dotčených osob umožňuje rozložit výdaje mezi jednotlivé členy. Tyto úspory jsou pak ještě výraznější v rámci systému opt-out.[18] V této souvislosti lze citovat také část Zelené knihy o kolektivním odškodnění spotřebitelů: „Opt-in systémy by byly těžkopádné a nákladné pro organizace spotřebitelů, které musí zajistit přípravné práce, jako je identifikace spotřebitelů, vypracování skutkové podstaty jednotlivých případů, zajišťování průběhu případu a komunikace se všemi žalobci. Tyto organizace mohou rovněž v případech s nízkou hodnotou škody, kdy jsou spotřebitelé méně ochotni podnikat jakékoli kroky, čelit problémům při získávání dostatečného počtu spotřebitelů, kteří se do tohoto postupu zapojí.“[19]

Početnost skupiny s sebou ovšem nese svá rizika. Vzhledem k tomu, že opt-out řízení zahrnují daleko početnější skupiny, hrozí, že systémy disponující odhlašovacím mechanismem budou více zneužívány. Hromadné žaloby tak mohou sloužit jako nátlakové nástroje, jelikož s větším počtem členů skupiny roste samozřejmě i případná hodnota, respektive suma požadovaného plnění. Na systém opt-out v jistém smyslu upozorňuje i dokument nazvaný Směrem k evropskému horizontálnímu rámci pro kolektivní právní ochranu, v němž se uvádí: „Skutečnost, že class actions v USA jsou ve většině případů ze zákona řízeními ‚opt-out‘, problém ještě prohlubuje: zástupci skupiny (class) mohou podat žalobu jménem celé skupiny potenciálně dotčených žalobců, aniž by je museli výslovně žádat o účastenství. V poslední době Nejvyšší soud Spojených států začal postupně omezovat dostupnost class actions vzhledem k negativním hospodářským a právním účinkům tohoto systému, který není chráněn před zneužitím formou bezdůvodných žalob.“[20] Pokud by tedy členské státy zakotvily ve svých národních úpravách v rámci hromadných řízení systém opt-out, bude potřeba rovněž správně nastavit ochranné mechanismy, které co nejvíce sníží riziko zneužitelnosti.     

Opt-out systém s sebou ovšem přináší i jisté benefity ve prospěch žalovaného. Pokud dojde k projednání celé věci až k jejímu zdárnému konci, překážka věci rozsouzené se bude již nadobro týkat všech potenciálně dotčených osob, které naplňovaly kritéria pro začlenění do skupiny. Uvedené se samozřejmě nebude týkat situací, kdy se subjekt z této skupiny vyloučí a zahájí vlastní individuální řízení.[21] To je nicméně s ohledem na nastíněnou povahu a benefity systému opt-out spíše méně pravděpodobné. Vyšší počet individuálních řízení lze naproti tomu předvídat v případě přihlašovacích řízení.[22] Žalovaný by tak byl zatížen větším počtem jednotlivých řízení.

Zná současná česká právní úprava obdobné řešení, které nabízí systém opt-out?

Jak jsme uvedli již v prvním díle, současná česká úprava obecně nezná žádný institut obdobný hromadným či zástupným žalobám. To nicméně neznamená, že by se v rámci jiných právních nástrojů či institutů nevyskytovaly prvky systému opt-out.

Lze si položit otázku, zda se režim opt-out v určité podobě neprojevuje v rámci tzv. „kvazihromadné“ žaloby ve smyslu § 83 a § 159a OSŘ.[23] Ta umožňuje, aby v situacích uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 občanského soudního řádu již neprobíhalo další řízení o žalobách dalších žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky. Pokud bude v určitém případě, na který procesně dopadne zmíněné ustanovení, rozhodnuto, bude založena překážka věci rozhodnuté nejen pro účastníky řízení, ale i pro osoby, které se tohoto řízení neúčastnily a o řízení ani vůbec nemusely vědět. V uvedeném případě se tak jedná o jakýsi mandatorní či povinný opt-out systém, kdy zahrnuti jsou všichni, kdo by vůči téže osobě mohli požadovat stejné nároky. Pravomocné rozhodnutí se pak dotýká i jich. S ohledem na vše výše uvedené lze nicméně uvést, že pokud určitý systém nenabízí možnost, jakým může dotčená osoba pro sebe vyloučit účinky rozhodnutí či řízení, nelze hovořit o odhlašovacím systému. Jeho podstatou je totiž možnost nebýt takového řízení součástí a vyloučit pro sebe následky, které z něj mohou vyplývat. Dá se tak říci, že procesní režim dle zmíněných ustanovení občanského soudního řádu je v jistých ohledech ještě přísnější než uvažovaný opt-out systém v rámci hromadného řízení.

Dalším příkladem je právní úprava obsažená v ustanovení § 203 ve spojení s ustanovením § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Na základě prvně zmíněného ustanovení platí, že: „Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu.“ Zákon zde předvídá v podstatě „automatické“ uplatnění pohledávky. Osoba s dispozičními oprávněními by tak měla pohledávky uspokojit bez ohledu na aktivitu dlužníka.[24]

Jak je z výše uvedených dvou případů patrné, není automatické začlenění do skupiny či řízení ničím neobvyklým ani pro český právní řád. Přestože lze samozřejmě vést polemiku o tom, jak často jsou popsané instituty v praxi využívány, případné začlenění opt-out varianty vytváření okruhu členů skupiny v zákoně implementujícím Směrnici by v tuzemském právním řádu nebylo možno považovat za úplnou novotu. Nadto lze rovněž dodat, že úpravy hromadného řízení v některých členských státech Evropské unie disponují systémem opt-out (např. Portugalsko, Belgie, Velká Británie či Dánsko[25]), jiné naopak preferují pouze systém opt-in (např. Polsko).[26]

Očekávaný zákon, který bude implementovat Směrnici, bude téměř jistě postaven na principu opt-in. Nová úprava tak sice bez dalšího nezpůsobí revoluci v pojetí a fungování civilního procesu, nicméně některé podnikatele může i tak citelně zasáhnout. Je proto vhodné, aby se zejména obchodníci na tuto právní úpravu dostatečně a včas připravili.