14. 5. 2018
ID: 107527upozornění pro uživatele
Znalcům náleží náhrada DPH z účelně vynaložených nákladů
Dnes představený nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3960/16 reaguje na dlouhodobou nečinnost zákonodárce způsobující u znalců a tlumočníků zásah do práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V předmětné věci byla stěžovateli jako soudnímu znalci obvodním soudem přiznána odměna za zpracování znaleckého posudku ve výši 4 368 Kč. Tato částka zahrnovala i náhradu oprávněných nákladů znalce (např. cestovní výdaje) a DPH ve výši 758 Kč. Odvolací Městský soud v Praze přiznal stěžovateli znalečné pouze ve výši 3 865 Kč, neboť pokud jde o DPH z vyúčtování náhrad, pak má znalec, který je plátcem DPH, právo na náhradu daně z přidané hodnoty, vypočtené pouze z odměny znalce, nikoliv i z nákladů. Stěžovatel považoval takový výklad daného ustanovení za absurdní a porušující jeho legitimní očekávání. Očekávání, že se mu dostane takové náhrady nákladů, v jejíž výši bude promítnuta skutečnost, že vyúčtované náklady znalce patří do kategorie „zdanitelných plnění“ ve smyslu zákona o DPH, protože z přijaté náhrady nákladů on jako plátce DPH musí odvést odpovídající DPH.
Ačkoliv se jedná o bagatelní věc, která zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny, přihlédl Ústavní soud k tomu, že stěžovatelem vznesené námitky již byly Ústavním soudem opakovaně řešeny a netýkají se zanedbatelného množství případů. Zákonodárce v principiálně obdobných věcech přijal právní úpravu, jež rozpor u jiných adresátů účelně vynaložených nákladů odstranila (např. u advokátů a notářů). Z tohoto důvodu podrobil Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze meritornímu přezkumu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V zákoně 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, je problematika odměňování a nákladů rozvržena v podstatě do dvou ustanovení. Zatímco § 17 se věnuje otázce odměňování, § 18 reguluje náhradu účelně vynaložených nákladů. Rozdílnost obou úprav z pohledu přiznání náhrady DPH je přitom zjevná. Podle ustanovení § 17 se odměna zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec či tlumočník povinen z odměny odvést podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 18 oproti tomu u nákladů nic takového nestanoví.
Ústavní soud dospěl k názoru, že jsou-li znalcům a tlumočníkům, jež jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, je tím nedůvodně zasahováno do jejich vlastnického práva. Soudy proto musí pomocí analogie (s advokáty, notáři, exekutory či mediátory - § 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 87 odst. 1 exekučního řádu, § 10 odst. 4 zákona o mediaci) dospět k ústavně konformnímu výkladu sporného ustanovení § 18 zákona o znalcích a tlumočnících a účelně vynaložené náklady navýšit o částku představující DPH. Právní úprava sporného ustanovení je podle Ústavního soudu dlouhodobě nesystémová, a ačkoliv se Ústavní soud v minulosti v obdobné věci vyjádřil zdrženlivě (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 522/06), nelze již nečinnost zákonodárce již dále přehlížet.
Podle Ústavního soudu leží úskalí právní úpravy v tzv. otevřené mezeře v zákoně a je na obecném soudu, aby ji prostřednictvím analogie zacelil. Na tomto místě je vhodné připomenout, že soudcovské nalézání práva v oblasti daňových předpisů je v zásadě, až na odůvodněné výjimky, vyloučeno (obdobně je tomu u trestního práva hmotného). Z toho důvodu se jeví vhodnější přistoupit k zacelení mezery přímo v ustanovení § 18 zákona 36/1967 Sb. Podstata analogie spočívá v tom, že se právní následek normovaný v jednom ustanovení aplikuje i na případy, které jeho dikce nezahrnuje. Ústavní soud má za to, že se zde obecnému soudu nabízí hned několik právních předpisů, jejichž analogickou aplikací může dosáhnout smyslu a účelu ustanovení § 18 zákona 36/1967 Sb., tj. nahrazení účelně vynaložených nákladů. Shodně se stěžovatelem lze odkázat např. na ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zjednodušeně řečeno, náhrada za DPH patří k nákladům řízení, je-li zástupcem advokát, notář či patentový zástupce. Podle ustanovení § 87 odst. 1 e. ř. náleží zmíněná náhrada DPH rovněž exekutorům. A nabízí se i ustanovení § 10 odst. 4 zákona 202/2012 Sb., které zcela explicitně přiznává DPH z náhrady hotových výdajů též mediátorům.
Úplný text nálezu je k dispozice >>> zde.
JUDr. Tomáš Lichovník,
soudce Ústavního soudu
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Ačkoliv se jedná o bagatelní věc, která zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny, přihlédl Ústavní soud k tomu, že stěžovatelem vznesené námitky již byly Ústavním soudem opakovaně řešeny a netýkají se zanedbatelného množství případů. Zákonodárce v principiálně obdobných věcech přijal právní úpravu, jež rozpor u jiných adresátů účelně vynaložených nákladů odstranila (např. u advokátů a notářů). Z tohoto důvodu podrobil Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze meritornímu přezkumu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V zákoně 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, je problematika odměňování a nákladů rozvržena v podstatě do dvou ustanovení. Zatímco § 17 se věnuje otázce odměňování, § 18 reguluje náhradu účelně vynaložených nákladů. Rozdílnost obou úprav z pohledu přiznání náhrady DPH je přitom zjevná. Podle ustanovení § 17 se odměna zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec či tlumočník povinen z odměny odvést podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 18 oproti tomu u nákladů nic takového nestanoví.
Ústavní soud dospěl k názoru, že jsou-li znalcům a tlumočníkům, jež jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, je tím nedůvodně zasahováno do jejich vlastnického práva. Soudy proto musí pomocí analogie (s advokáty, notáři, exekutory či mediátory - § 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 87 odst. 1 exekučního řádu, § 10 odst. 4 zákona o mediaci) dospět k ústavně konformnímu výkladu sporného ustanovení § 18 zákona o znalcích a tlumočnících a účelně vynaložené náklady navýšit o částku představující DPH. Právní úprava sporného ustanovení je podle Ústavního soudu dlouhodobě nesystémová, a ačkoliv se Ústavní soud v minulosti v obdobné věci vyjádřil zdrženlivě (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 522/06), nelze již nečinnost zákonodárce již dále přehlížet.
Podle Ústavního soudu leží úskalí právní úpravy v tzv. otevřené mezeře v zákoně a je na obecném soudu, aby ji prostřednictvím analogie zacelil. Na tomto místě je vhodné připomenout, že soudcovské nalézání práva v oblasti daňových předpisů je v zásadě, až na odůvodněné výjimky, vyloučeno (obdobně je tomu u trestního práva hmotného). Z toho důvodu se jeví vhodnější přistoupit k zacelení mezery přímo v ustanovení § 18 zákona 36/1967 Sb. Podstata analogie spočívá v tom, že se právní následek normovaný v jednom ustanovení aplikuje i na případy, které jeho dikce nezahrnuje. Ústavní soud má za to, že se zde obecnému soudu nabízí hned několik právních předpisů, jejichž analogickou aplikací může dosáhnout smyslu a účelu ustanovení § 18 zákona 36/1967 Sb., tj. nahrazení účelně vynaložených nákladů. Shodně se stěžovatelem lze odkázat např. na ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zjednodušeně řečeno, náhrada za DPH patří k nákladům řízení, je-li zástupcem advokát, notář či patentový zástupce. Podle ustanovení § 87 odst. 1 e. ř. náleží zmíněná náhrada DPH rovněž exekutorům. A nabízí se i ustanovení § 10 odst. 4 zákona 202/2012 Sb., které zcela explicitně přiznává DPH z náhrady hotových výdajů též mediátorům.
Úplný text nálezu je k dispozice >>> zde.
JUDr. Tomáš Lichovník,
soudce Ústavního soudu
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
