Povolání lékaře patří mezi ta nejnáročnější. Lékař nese velkou odpovědnost, a pokud dojde z jeho strany k pochybení, může to pro pacienty znamenat poměrně závažné následky. Je proto logické, že každý z nás si vybírá toho lékaře, kterému věří a kterému je ochoten svěřit svou tělesnou schránku k nejrůznějším výkonům.

Právo na výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení s výjimkou závodní zdravotní služby, kteří jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, je jedním ze základních práv pojištěnce, a to s omezením, že toto právo může pojištěnec uplatnit pouze jednou za tři měsíce. Pokud není pojištěnec se svým lékařem spokojen,  nic mu nebrání, aby si zvolil lékaře jiného. Potud vše v pořádku. Problém nastává v případě, že nespokojenou stranou není pacient respektive pojištěnec, ale jeho lékař. Na tyto případy totiž zákon o veřejném zdravotním pojištění nepamatoval.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění (zákon 48/1997 Sb.) může zvolený lékař odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliže by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má ve své péči.

Jiná vážná příčina, pro kterou může zvolený lékař odmítnout přijetí pojištěnce, je též přílišná vzdálenost místa trvalého nebo přechodného pobytu pojištěnce pro výkon návštěvní služby. Míru únosného pracovního zatížení a závažnost příčiny pro nepřijetí pojištěnce do své péče posuzuje zvolený lékař, přičemž zákon stanoví, že lékař nemůže odmítnout pojištěnce ze stanoveného spádového území a dále v případě, že se jedná o neodkladnou péči.

Čtenář jistě postřehne, že zákon hovoří pouze o odmítnutí přijetí pojištěnce do péče a možnost vypovězení péče lékařem vůbec neupravuje, a neumožňuje tedy, aby lékař ukončil poskytování péče pacientovi, kterého již jednou do péče přijal. Takovýto stav však přináší mnoha lékařům značné obtíže, protože se často setkávají s pacienty, kteří soustavně porušují léčebný režim a lékaři tak není umožněno, aby poctivě plnil své povinnosti a řádně je léčil. Lékaři také často musí čelit pacientům, kteří jsou neurvalí a agresivní a slovně napadají jak lékaře, tak i ostatní pacienty. Je zřejmé, že péče o takovéto pacienty je nelehká a přináší řadu zbytečných problémů již tak vytíženým lékařům. Bylo by tedy nanejvýš vhodné, aby zákonodárce tuto nerovnost ve vztahu lékaře a pojištěnce reflektoval do zákona a umožnil lékařům vypovězení péče vůči problematickým pacientům.