Glosa: Hodina s nejmocnější ženou Evropy aneb zkouška ohněm pro pražská práva

Studentské spolky z pražské Právnické fakulty zaslouží obdiv. Nejenom, že se během krátké doby zmobilizovaly a spojily, ale hlavně dokázaly připravit opravdu důstojnou hodinu s „nejmocnější ženou“. I přes jejich avizované výhrady, že si místa v aule budovy fakulty rozebrali „mocní“, našel jsem mezi sedmi stovkami „pozvaných“ lidí mladých tváří dost. Bylo svým způsobem naivní myslet si, že by si čelní představitelé fakulty, univerzity a partnerů právnických spolků nezamluvili místa v sále. Stejně tak, jako bylo naivní doufat, že dojde na opravdovou diskuzi. Přesto jsme v to všichni tak trochu doufali.

Evoluce prosby z Berlína

Na začátku byla prosba německé strany, zda by kancléřka nemohla během své návštěvy diskutovat s českými vysokoškoláky. Toho se uchopila právnická fakulta a spolu s Adamem Vojtěchem, starostou Spolku českých právníků Všehrd ve Strakově akademii prolobovali nabídku, aby se diskuze konala v Collegiu Maximu. Erudovanost a zapálenost právníků v otázce evropské integrity je neoddiskutovatelná, a tak úřad svolil. Nastoupilo kolo (pochopitelných) vyjednávání a omezení. Místa v aule se nemilosrdně rozdělovala mezi úřad – univerzitu – fakultu – novináře – a nakonec studenty. Zmenšující se zásoba vstupenek (které byly dokonce na jméno) vedla místy až k panice. Boj o svou židli shrnula nakonec česká média takto: „Aula je otevřena také pro studenty práv všech ročníků, kteří si ale museli sedadlo v sále rezervovat i týden předem. Kdo to nestačil, měl smůlu.“ Celý kolotoč se zbytečně obšírnou distribucí míst, shrnula jedna z žen, kterou jsem před právnickou fakultou zaslechl: „Dcera se sem nedostala, a to tu studuje. Mně ale lístek přišel. A protože je na jméno, tak jsem šla.“Já sám se přiznávám, že i když jsem se (byť jako student práv na Univerzitě Karlově) mohl snažit vydobýt si místo v aule čestnou cestou, sáhl jsem po „nečestné“ novinářské akreditaci.

Den D

Atmosféra na fakultě byla v „den D“ velmi uvolněná. Před bezpečnostními rámy se netvořily dlouhé fronty, distribuce sluchátek pro tlumočení probíhala v poklidu a návštěvník pomalu odhazoval výhrady k pojetí akce - do momentu, kdy se mu do rukou dostal „formulář“ na udělení otázky. S čistým svědomím jsem se odkázal na svou novinářskou akreditaci a přenechal tiskoviny studentům. Druhé překvapení zaznělo ústy jednoho z organizátorů: dotazy se vyberou půl hodiny před začátkem akce. Konečnou a poslední ránu zasadila myšlence na velkou diskuzi časová tíseň a rozhodnutí, že po příspěvcích předsedů vlád bude vybráno pět otázek do diskuze. S lehkým rozhořčením jsme tak čekali na „nejmocnější ženu“ a jejího českého kolegu… Se vstupem Angely Merkelové do auly se během několika vteřin ovzduší naprosto pročistilo. Všechny vnitřní kritiky padly a byli jsme upřímně rádi, že máme možnost slyšet názory jedné z nejvlivnějších političek Evropy naživo. Ano, její věty byly předvídatelné a vcelku diplomatické vzhledem k půdě, na které se kancléřka nacházela. Ale my je slyšeli přímo z jejích úst. A těch pět (opravdu erudovaných) dotazů z „našich řad“ jsme si nakonec vychutnali díky neúmyslnému vtipu moderátora diskuze sedícího hned vedle kancléřky: „Ptají se zatím samí muži, dáme prostor také slabšímu pohlaví.“ Věta, která snad jako jediná toho dne byla nad rámec protokolu a precizně připraveného scénáře probrala ze židlí všechny. I děkana, který vzápětí kancléřce udělil čestnou medaili a z fakulty jí vyprovodil.

Nakonec došlo na jev v Česku nečekaný: místo nadávek a výhrad po skončení ojedinělé diskuze hrdě tvrdíme: „Já jsem tam byl!“

Titulní foto: VŠEHRD

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz