Promlčení pracovněprávních pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou

Rozhodnutí je významné zejména proto, že Nejvyšší soud odmítl názor soudu prvního stupně i odvolacího soudu, podle nichž byl běh promlčecí lhůty stavěn již podáním přihlášky pohledávky, případně též následně probíhajícím incidenčním sporem o určení povahy (pořadí) pohledávky.

Průběh případu

Žalobce (bývalý zaměstnanec úpadce) uplatnil v roce 2014 v insolvenčním řízení své pohledávky vůči bývalému zaměstnavateli z titulu dlužné mzdy a ročních odměn. Tyto nároky žalobce původně uplatnil přihláškou pohledávky.

Mezi žalobcem a insolvenčním správcem následně vznikl spor o povahu těchto pohledávek, kdy v incidenčním řízení podle § 203a IZ bylo pravomocně určeno, že jde o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 odst. 1 písm. a) IZ).

Po skončení tohoto sporu žalobce vyzval insolvenčního správce k plnění a následně podal žalobu podle § 203 odst. 4 IZ, proti níž však insolvenční správce vznesl námitku promlčení.

Reklama

Skončení pracovního poměru (online - živé vysílání) - 9.9.2026

9.9.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Soudy nižších stupňů námitku promlčení odmítly s tím, že běh promlčecí lhůty byl stavěn už podáním přihlášky a dále vedením incidenčního sporu o pořadí pohledávky.

Právní názor Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud se od závěrů nižších soudů jednoznačně odchýlil a vyšel při svých úvahách především z funkčního rozlišení způsobů uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení.

Zatímco běžné pohledávky (§ 165 IZ) se uplatňují přihláškou, „prioritní“ pohledávky (tj. pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň (§ 168 a § 169 IZ)) se nepřihlašují, ale uplatňují výzvou vůči osobě s dispozičními oprávněními podle § 203 odst. 1 IZ, tj. v daném případě vůči insolvenčnímu správci.

Z toho Nejvyšší soud dovodil, že:

• § 173 odst. 4 IZ, který spojuje s přihláškou účinky stavení promlčení, dopadá výlučně na pohledávky, které se přihlašují.
• U prioritních pohledávek se běh promlčení nestaví jejich pouhým uplatněním u insolvenčního správce, protože nejde o uplatnění práva u soudu.
• Ani incidenční žaloba podle § 203a IZ, jejímž účelem je pouze určení pořadí pohledávky, nemá účinky stavení promlčení, protože se v ní nerozhoduje o existenci či splnění pohledávky.

Promlčecí lhůta se tak u prioritních pohledávek staví teprve podáním žaloby na zaplacení podle § 203 odst. 4 IZ.

Nejvyšší soud současně zdůraznil, že věřitel musí v případě pochybností o povaze své pohledávky vést obě řízení paralelně, tj. incidenční spor o pořadí pohledávky i spor o žalobě na její zaplacení, kdy příslušný soud řízení o zaplacení pohledávky přeruší do rozhodnutí o jejím pořadí.

Důsledky pro praxi

Rozhodnutí je důležité zejména pro věřitele s prioritními pohledávkami v insolvenci, neboť se nemohou spoléhat na přihlášku svých pohledávek (které se ze zákona ani nepřihlašují) ani na zahájení incidenčního sporu v případě pochybností o povaze či pořadí těchto pohledávek jako na prostředek ochrany před jejich promlčením. Chce-li takovýto věřitel zabránit promlčení pohledávek, musí včas podat žalobu na zaplacení proti insolvenčnímu správci, a to i když dosud probíhá incidenční spor o to, zda má jeho pohledávka skutečně povahu pohledávky za podstatou.

Pro věřitele to znamená zvýšené nároky na jejich procesní obezřetnost – zejména u pracovněprávních (ale i jiných prioritních) pohledávek, které jsou sice materiálně privilegované, procesně však vyžadují aktivní a včasný postup u příslušného insolvenčního soudu.

Tomáš Jelínek,
vedoucí advokát