Jak náraz lodi o molo a ruská banka zpečetily osud anti-suit injunctions v EU

Jelikož je Itálie známá nejenom svými sluncem zalitými historickými uličkami a dobrým vínem, ale i nechvalně proslulou rychlostí svých soudů, dostalo výše zmíněné torpédo přívlastek italské. Italské torpédo je populární označení litigační strategie, kdy jedna ze stran smlouvy, typicky porušující strana, zahájí řízení u nepříslušného soudu, např. italského známého svým ne příliš rychlým rozhodováním, s cílem vyhnout se, nebo alespoň oddálit, řízení u příslušného soudu např. v Německu, nebo u rozhodčího soudu, jehož výsledek by pro tuto stranu nebyl příznivý.

Psal se rok 2000, kdy loď jménem Front Comor společnosti West Tanker narazila do mola vlastněného společností Erg Petroli. Smlouva o provozu lodi mezi těmito společnostmi obsahovala rozhodčí doložku ve prospěch rozhodčího soudu v Londýně. Nicméně pojišťovna Allianz, která škodu způsobenou Erg Petroli částečně uhradila, se rozhodla uplatňovat své právo na náhradu škody vůči West Tankers u obecného soudu v Itálii v rozporu s rozhodčí doložkou.

Následkem zahájení řízení u italského soudu bylo, že West Tankers požádali anglický High Court, aby pojišťovně Allianz zakázal pokračovat v soudním řízení v Itálii, tj. aby vydal tzv. anti-suit injunction. High Court tomuto návrhu vyhověl, nicméně přípustnost anti-suit injunction se dostala až k SDEU, prostřednictvím předběžné otázky.

Reklama

AI asistent pro právní výzkum a analýzu dokumentů (online - živé vysílání) - 17.9.2025

17.9.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Soudní dvůr ve svém rozhodnutí pak dospěl k závěru, že anti-suit injunctions jsou v rozporu s Nařízením Brusel I, protože umožňují soudu jednoho členského státu přezkoumávat jurisdikci soudu jiného členského státu, a tím porušují základní princip vzájemné důvěry soudů členských států.

Tento závěr byl velmi překvapivý a ostře kritizovaný v odborných kruzích. Tato kritika se opírala především o čl. I odst. 2 písm. d) Nařízení Brusel I[3], který vylučuje rozhodčí řízení z oblasti své působnosti. Dle názoru SDEU, formulovaného ve West Tankers, nehraje roli, že anti-suit injuction byla vydána „na obranu“ rozhodčí doložky a rozhodčího řízení, na které se Nařízení Brusel I nevztahuje. Rozhodující je charakter řízení, proti kterému anti-suit injunction směřuje – pokud toto svým předmětem spadá do oblasti působnosti Nařízení Brusel I, nařízení se bude aplikovat a zabrání tomu, aby soudy členských státu navzájem přezkoumávaly svoji soudní příslušnost. Dle rozhodnutí SDEU je pravomoc soudu, u kterého bylo zahájeno řízení jako u prvního, rozhodnout o své vlastní příslušnosti jedním ze základních principů, které je nutno respektovat.

Výsledkem West Tankers tedy je, že anti-suit injunction není možné vydat ani v případě, že jedna ze stran zahájila soudní řízení u obecného soudu v rozporu s rozhodčí doložkou.

Jiskřičku naděje přineslo v roce 2012 nové znění Nařízení Brusel I, tzv. Recast nebo Brusel I bis[4], a to konkrétně jeho čl. 12 odst. 2 preambule, který říká, že rozhodnutí o platnosti rozhodčí doložky jsou vyloučené z působnosti Nařízení Brusel I bis. To znamená, že otázku platnosti rozhodčí doložky může posoudit každý soud samostatně a není vázán rozhodnutím soudu jiného členského státu. Mnozí viděli v tomto ustanovení potenciální návrat anti-suit injunctions.

Bohužel se ale žádná změna se nekonala. Správnost West Tankers byla potvrzena jednak v rozhodnutí ve věci Gazprom[5] a jednak v ani ne rok starém rozhodnutí anglického High Court ve věci Nori Holdings. Tím se dostáváme k ruské bance, která možná zpečetila osud anti-suit injunctions, a to minimálně do realizace Brexitu.

V případu Nori Holdings vystupovaly na straně žalobců tři společnosti, které si vzaly úvěr od banky Otkritie. Úvěr, který se řídil ruským právem, byl zajištěn zástavními právy k akciím kyperských společností. Předmětné zástavní smlouvy obsahovaly rozhodčí doložky ve prospěch rozhodčího řízení v Londýně.

Úvěrová smlouva a zástavní smlouvy byly ovšem ukončeny, vyměněny za dluhopisy a Banka Otkritie zahájila soudní řízení v Rusku a na Kypru ve vztahu k údajnému podvodu. Společnosti Nori Holdings na oplátku zahájily řízení u LCIA v Londýně a požadovaly rovněž vydání anti-suit injunctions, které by Bance Otkritie zabránily pokračovat v zahájených řízeních.

V dlouho očekávaném rozhodnutí High Court plně podpořil závěry vyslovené ve West Tankers a odmítl vydat anti-suit injunction vůči řízení na Kypru. Vůči řízení v Rusku, které není členským státem, ale anti-suit injunction vydal, jelikož v tomto případě nedochází k porušení principu vzájemné důvěry soudů členských států.

Jaké možnosti tedy zůstávají Nori Holdings ve vztahu k řízení zahájenému na Kypru? Vyčkat na rozhodnutí kyperského soudu a doufat, že tento vysloví svou nepříslušnost, případně se obrátit s žádostí o vydání anti-suit injunction na rozhodčí soud. Jak bylo judikováno v rozhodnutí Gazprom, anti-suit injunctions vydané rozhodčími soudy nejsou v rozporu s Nařízením Brusel I bis.

Vypadá to tedy tak, že West Tankers společně s Nori Holdings doširoka otevřeli dveře italským torpédům. Zbývá jen doufat v správný a rychlý postup soudů členských států, které strany odkážou na rozhodčí řízení v případě, že soudní řízení bylo zahájeno v rozporu s rozhodčí doložkou.

Mgr. Paulína Macháčová,
koncipient