Náklady na realizaci styku s nezl. dítětem – který z rodičů má dítě vozit?

Dopravování dítěte k druhému rodiči s sebou nese jak náklady finanční (pohonné hmoty, amortizace vozu atd.), tak i náklady časové a jiné (hledání parkování, nebezpečí nehody atd). Jedná-li se o několikahodinový styk ve všední den, pak to také pro rodiče znamená podstatné ukrojení ze společného času, jakkoliv příjemná může být konverzace v autě. Jednoznačná právní úprava v zákoně neexistuje; nastoupit tedy musela soudní praxe, která zejména prostřednictvím judikatury Ústavního soudu načrtla možnosti řešení v situacích, kdy rodiče nejsou schopni najít společné řešení.

Tento článek nabízí odpověď na řadu otázek, které mohou vyvstat. Existuje nějaké obecné pravidlo? A je třeba brát v potaz i to, zda má rodič řidičské oprávnění, jak bezpečné má auto, které z těchto míst je „původním“ bydlištěm rodiny, který z rodičů se odstěhoval takhle daleko a jaké k tomu měl důvody?

Základní principy

Odrazovým můstkem je několik výchozích premis, které je dobré mít na paměti, ať už jsou konkrétní okolnosti dané věci jakkoliv specifické:

Reklama

AI asistent pro právní výzkum a analýzu dokumentů (online - živé vysílání) - 17.9.2025

17.9.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

1) dítě má právo na pravidelný osobní styk s oběma rodiči, přičemž na tomto styku by se měli přiměřeně podílet oba rodiče (§ 907 občanského zákoníku, čl. 32 odst. 4 Listiny per analogiam, opakovaně judikováno Ústavním soudem);

2) vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů není a priori překážkou střídavé péče a nesmí být tudíž ani překážkou styku s druhým rodičem v případě výlučné péče prvního rodiče (diskutovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017)

3) překážky spojené s realizací styku by měly být rozvrženy přiměřeně na oba rodiče (vynaložením přibližně stejné finanční částky a přibližně stejné energie);

4) náklady na dojíždění by měly být zohledněny při stanovování výše výživného[2].

Zásadní je Ústavním soudem judikované obecné pravidlo, dle kterého rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, by měl být povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče (nebo v místě, na kterém se rodiče dohodnou – ZŠ, kroužek, …) a oproti tomu by druhému rodiči vznikla povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. Takovýto postup dle názoru soudu rovnoměrně rozvrhuje negativa spojená s uskutečněním styku mezi oba rodiče.

Nejpodstatnější skutkovou okolností, která může být důvodem pro odchýlení se od tohoto pravidla je fakt, že to byl právě pečující rodič, který se s dítětem odstěhoval do vzdáleného města, bez zohlednění toho, jak svým rozhodnutím fakticky ztíží a pravděpodobně omezí možnost styku dítěte s druhým rodičem. Pak je spravedlivější přiklonit se k předávání v místě původního bydliště dítěte a zajištění dopravy k druhému rodiči by pak mělo jít k tíži pečujícího rodiče. Dalším důvodem mohou být zdravotní problémy, které prokazatelně limitují rodiče v určitém způsobu cestování s dítětem (např. ve věci IV. ÚS 4156/19 ze dne 2.9.2020 se jednalo s níženou imunitu matky a astma, atopický ekzém a alergie dítěte, což matku omezovalo v cestování autobusem na dlouhé vzdálenosti).

V dané srpnové věci avizované na začátku tohoto článku byla v centru pozornosti prvostupňového a druhostupňového[3] soudu skutečnost, že nepečující rodič vlastnil luxusní automobil a navíc měl zřejmě dostatek volného času (protistrana dokazovala jeho časté pobyty v Německu). Matka oproti tomu neměla vlastní automobil, takže by musela s nezl. cestovat buď MHD nebo využít služební automobil pro soukromé účely (tuto variantu jí zaměstnavatel umožňoval). Ústavní soud však konstatoval, že hodnota automobilu jednoho z rodičů nemůže být určujícím kritériem, od nějž se bude odvíjet stanovení rozsahu práv a povinností souvisejících se zajištěním styku s dítětem, neboť by se jednalo o nepřípustnou diskriminaci (jakkoliv relevantní toto kritérium může být při stanovování výživného). Stejně tak domnělé větší množství volného času a způsob jeho trávení jedním rodičem nemůže být pádným argumentem, který vychýlí ručičku směrem k druhému rodiči.

Jaká je úprava v cizích právních řádech

Před třemi lety nabídl Ústavní soud v jednom ze svých nálezů[4] komparativní náhled do právní úpravy v jiných právních řádech. Všechny zkoumané jurisdikce (francouzská, italská, německá, polská a USA) počítají s nějakým poměrným rozdělením nákladů na dopravu dítěte mezi oběma rodiči. V jednotlivých státech USA mají různou úpravu. Někde je třeba požádat příslušný soud o povolení přestěhování dítěte do jiného města, přičemž v rámci řízení před soudem musí rodič tvrdit a prokázat, že přestěhování zlepší kvalitu života dítěte, a navrhnout novou úpravu styku dítěte s druhým rodičem v takovém rozsahu, který by zachoval jejich vztah a nepoškodil existující citové a výchovné vazby. Součástí je povinnost hradit polovinu či dokonce celou částku cestovních výdajů. Po podrobnější rešerši jsem zjistila, že různé modely jsou bezesporu inspirativní. Například ve státě Michigan není třeba o povolení žádat, jestliže se jedná o rodiče s výlučnou péčí a dítě se nestěhuje do jiného státu nebo do vzdálenosti delší než 100 mílí (v Iowě je limit 150 mílí). Některé státy stanoví oblast, v rámci které se může dítě stěhovat (bez nutnosti žádat o souhlas druhého rodiče) přímo v prvotním rozhodnutí o úpravě poměrů. V Severní Dakotě zase není třeba žádat o souhlas v případě, že druhý rodič déle než 1 rok nevyužil svého práva na styk.  Ve státu Washington je rodič povinen uvědomit druhého rodiče o svém záměru se s dítětem přestěhovat s předstihem 60 dní (ten se může bránit soudními námitkami), a pokud se přestěhuje bez tohoto avíza, může mu soud nařídit přestěhovat se s dítětem zpět. V Massachusetts soud vydal matce povolení přestěhovat se s dítětem na druhé pobřeží a zhodnotil, že výrazně lépe placená práce matky, která se promítne i do zvýšení životní úrovně dítěte, předčí svým přínosem faktické omezení možnosti dítěte vídat se s otcem.

Co je dobré zvážit

Při hledání kompromisu v rámci sepisování rodičovské dohody, nebo při koncipování návrhu na rozhodnutí soudu, je dobré také promyslet, zda nebude třeba upravit některé praktické záležitosti:

- zda bude moct dítě jezdit samo (od jakého věku dítěte se rodiče shodnou na možnosti posadit potomka samotného na autobus nebo ho dát do péče letušce atd.)

- zda dítě může přivézt/odvézt třetí osoba (rodič může odmítnout dát dítě do auta třetí osobě – řidiči, kterého druhý rodič pro dítě poslal, chůvě, novému partnerovi/partnerce rodiče, prarodiči atd.)

- kam s taškou ve dnech, kdy rodič vrací dítě ráno do školního zařízení (po delším pobytu se může jednat o větší zavazadlo nebo o věci vyšší hodnoty a škola nemá prostory pro jejich bezpečné uskladnění)

- náhradní řešení v případě, kdy dítě nelze vrátit do původně smluveného školního zařízení (prázdniny, nemoc dítěte atd.)

Závěrem

Nezbývá než připomenout, že v podstatě všemi rozhodnutími o záležitostech týkajících se nezl. dětí se jako červená nitka line institut nejlepšího zájmu dítěte. Nejinak je tomu zde. Každou navrhovanou úpravu bude soud posuzovat optikou nejlepšího zájmu dítěte. V každé, jakkoliv specifické, situaci však nejlepší zájem nelze jednoduše interpretovat bez toho, aby byly zároveň zohledněny výše uvedené principy.  

JUDr. Jitka Korejzová