Nastává nová éra v oblasti mezinárodních litigací?

Úmluva je výsledkem mnohaleté vzájemné spolupráce expertů států z celého světa včetně USA, Číny, Japonska, Ruska, Kanady a Evropské Unie.[1] Jedná se o multilaterální úmluvu z dílny Haagské konference vytvořené v rámci programu „Judgements project“ odstartovaného v roce 1996, jehož cílem je zlepšení mezinárodní soudní spolupráce a usnadnění a urychlení přeshraničních litigací. Mezi další plody tohoto projektu se řadí např. Haagská úmluva o dohodách o volbě soudu z roku 2005, na jejímž základě jsou soudy smluvních států povinny respektovat rozhodnutí soudů z jiných zemí, jejichž příslušnost si podnikatelé sami zvolili.
 

Současný stav a význam Haagské úmluvy

Pro uznávání a výkon cizích soukromoprávních soudních rozhodnutí by Haagská úmluva mohla představovat skutečnou revoluci. Jejím účelem je zajistit, aby rozhodnutí soudu jednoho smluvního státu mělo stejné právní účinky a bylo vykonatelné i na území jiného smluvního státu. Což za současné situace není vůbec samozřejmostí. Dnes je totiž otázka uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí upravena převážně pomocí národních předpisů jednotlivých států a bilaterálních dohod o právní pomoci. Jinými slovy, u velké většiny států závisí zcela na jejich vůli, zda a za jakých podmínek budou soudní rozhodnutí vydaná orgány jiného státu respektovat a vymáhat.

Komplexní, mnohostranná a jednotná mezinárodní úprava, jež by zavazovala velkou většinu světových států, doposud chybí. Ne že by se v minulosti nevyvíjely snahy o její vytvoření. Už v roce 1971 byla přijata v Haagu Úmluva o uznávání a výkonu cizích rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, k níž však doposud přistoupilo pouze několik málo států a která tak nikdy nenabyla skutečného významu. Z významnějších multilaterálních úmluv lze uvést Luganskou úmluvu z roku 1988, která platí mezi Evropskou unií a členy Evropského sdružení volného obchodu (vyjma Lichtenštejnska). V Evropské unii se mezi členskými státy režim uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech řídí nařízením Brusel I bis a nařízením Brusel II bis, které upravuje speciální režim pro věci manželské a rodinné.

Rozsah Haagské úmluvy

I přesto, že lze Haagskou úmluvu bezpochyby považovat za významný počin, je třeba uvést, že představuje nástroj s poměrně omezeným rozsahem. V první řadě, jak již její název napovídá, platí pravidla Úmluvy pouze pro rozhodnutí ve věcech občanského a obchodního práva a nelze ji tak použít ve věcech správních, daňových nebo celních (viz čl. 1).

Avšak z její působnosti jsou v čl. 2 rovněž vyloučeny některé záležitosti občanského a obchodního práva, např. rozhodnutí ve věcech statusových, manželských a rodinných včetně problematiky výživného, insolvencí, duševního vlastnictví, ochrany soukromí a pověsti atd. To neplatí, pokud jsou tyto záležitosti řešeny jako předběžná otázka a nepředstavují samotný předmět řízení.

Úmluva se vztahuje na veškeré formy a typy soudních rozhodnutí bez ohledu na jejich označení, a to včetně soudních smírů nebo samostatných rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení, pokud se týkají řízení, na něž se Úmluva použije (viz definice v čl. 3 odst. 1 písm. b)). Z působnosti Úmluvy jsou však vyňata rozhodnutí o předběžných opatřeních.

Úmluva se vztahuje pouze na rozhodnutí soudů. Nelze ji použít pro rozhodnutí vydaná jinými státními orgány ani pro rozhodčí nálezy, jež podléhají samostatnému režimu Newyorské úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958.

Podmínky pro uznání a výkon

Obligatorní podmínkou použití Úmluvy je určité spojení mezi žalovaným nebo předmětem řízení a státem, jehož soud rozhodnutí vydal. Co se rozumí tímto spojením, definuje Úmluva v čl. 5 a v čl. 6 taxativním výčtem situací. Úmluvu tak lze mj. použít, pokud ve státě, jehož soud rozhodnutí vydal:

• má žalovaný obvyklý pobyt či sídlo v okamžiku zahájení řízení,
• má žalovaný pobočku a zároveň nárok, který byl proti žalovanému uplatněn, souvisí s provozem této pobočky,
• se nachází nemovitá věc, která je předmětem řízení,
• došlo k jednání vedoucím ke škodě či nemajetkové újmě (přičemž místo, kde došlo k následku, je z hlediska použití Úmluvy irelevantní),
• bylo nebo mělo být místo konání závazku dle smlouvy, popř. dle zákonné úpravy daného státu.

Důvody pro odmítnutí uznání a výkonu

Čl. 7 Úmluvy poskytuje smluvním státům výčet důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Například je smluvní stát oprávněn uznání či výkon odepřít, pokud:

• bylo rozhodnutí získáno podvodem,
• žalovaný nebyl řádně informován o zahájení řízení,
• již probíhá v daném státě řízení o tomtéž předmětu řízení mezi týmiž stranami a toto řízení bylo zahájeno dříve než řízení, z něhož překládané rozhodnutí pochází (překážka litispendence),
• rozhodnutí by bylo v rozporu s rozhodnutím vydaném v dožádaném státě ve sporu mezi stejnými stranami,
• uznání nebo výkon rozhodnutí by byl ve zjevném nesouladu s veřejným pořádkem státu.

Navíc smluvní státy mohou jednostranně odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí, jehož předmět či strany mají úzkou vazbu na tento stát nebo pokud sám dožádaný stát byl stranou řízení. A v neposlední řadě může stát vyloučit aplikaci Úmluvy na rozhodnutí týkající se specifické záležitosti, na níž má vážný zájem.

Proces uznání či výkonu rozhodnutí se řídí právní úpravou dožádaného státu. S procesem nemají být spojeny žádné speciální poplatky ani zálohy, avšak i zde dává Úmluva dožádanému státu prostor toto pravidlo jednostranným prohlášením odmítnout. Předložené rozhodnutí musí být dodáno v úředně ověřené kopii a s úředně ověřeným překladem.

Závěr

Do Haagské úmluvy jsou vkládány velké naděje a dozajista má potenciál být skutečným milníkem v oblasti uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Nicméně až budoucnost ukáže, jaký bude její reálný přínos. Vše bude záležet na množství států, jež se rozhodnou k Úmluvě přistoupit a v jakém časovém horizontu tak učiní. Prozatím je jediným signatářem Uruguay, která Úmluvu ratifikovala ještě v den jejího přijetí.[2] Ve prospěch Úmluvy svědčí její určitá benevolence a fakt, že vznikla jako kompromisní varianta za přispění značného počtu států. Bude tak dozajista zajímavé sledovat, zda Úmluva naplní očekávání a bude skutečný „game changer“, jako tomu je u New Yorské úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, nebo zda snaha Haagské konference ztroskotá a Úmluva podobně jako její předchůdce z roku 1971 upadne v zapomnění.

Mgr. Eliška Miklíková,
advokátka