Obrana proti krácení dotace: nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněné použití prostředků a jako takové musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu

Ve své praxi se často setkávám s případy, kdy orgány finanční správy vydají platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně a to často i pro zcela malicherná či nedůležitá porušení dotačních pravidel, které zjevně nemají žádný vliv a žádnou vazbu na účel a cíle poskytnuté dotace, popřípadě na správnost použití finančních prostředků státu. V případě těchto formálních vad pak orgány finanční správy často vyměřují odvody za porušení rozpočtové kázně v jednotkách procent z poskytnuté dotace, přičemž lze se setkat i s případy, kdy jsou vyměřeny odvody ve výši setin procenta.

Tak například finanční úřad stanovil mimo jiné odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 0,02% a to z důvodu, že příjemce dotace předložil monitorovací zprávu ke svému projektu o dva měsíce později, než dovolovala dotační pravidla, přičemž zároveň konstatoval a uznal, že se jednalo ryze o administrativní pochybení, které nemělo vliv na naplnění účelu dotace. Stanovení výše odvodu pak finanční úřad sofistikovaně odůvodnil, že ten je udělován v souladu s pokynem Generálního finančního ředitelství GFŘ – D – 27 pro stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně v souladu se zásadou proporcionality.

Shora popsaný postup orgánů finanční správy je však dle mého názoru v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Zde lze například odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v jeho rozsudku č.j. 4 As 117/2014-39 ze dne 10. 10. 2014, ve kterém Nejvyšší soud podal vyčerpávající výklad konstantní judikatury správních soudů, ze které plyne, že „jakékoli porušení příslušné povinnosti ještě bez dalšího nepředstavuje neoprávněné použití či zadržení prostředků dotace, které musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu. Sankční odvod je třeba vždy spojovat jen s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky státu a jeho uložení nemůže být postaveno na formalistickém přístupu, bez ohledu na skutečný stav věci.“

Obdobně Nejvyšší správní soud judikoval i v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007-68, že při hodnocení neurčitého pojmu neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků [§ 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho naplnění. Z tohoto vyplývá, že nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněné použití prostředků a jako takové musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu.

Ostatně shodné závěry platí i dle judikatury Soudního dvora Evropské unie, kde např. v rozsudku Soudního dvora z 21. 12. 2011 ve věci C-465/10, Ministre de l’Intérieur, de l’Outre-mer, des Collectivités territoriales et de l’Immigration v Chambre de commerce et d'industrie de l'Indre, se uvádí, že „konstatování menší nesrovnalosti nevede na základě zásady proporcionality k tomu, aby byly vyplacené prostředky zčásti vymáhány zpět.“

Ačkoliv je tedy rozhodovací praxe soudů v dané problematice jasná, orgány finanční správy ji často ignorují. V daných případech tak nezbývá, než důsledně uplatňovat svá práva a bránit se proti platebním výměrům nejdříve u Odvolacího finančního ředitelství, eventuálně pak i ve správním soudnictví.