12. 10. 2017
ID: 106481upozornění pro uživatele
Pojištění cestovní kanceláře proti úpadku
Má klient cestovní kanceláře nárok, v případě podpojištěnosti cestovní kanceláře v úpadku, na vyplacení celé jím uhrazené částky za zájezd od pojišťovny?
V tomto článku se podíváme na situaci, kdy je CK podpojištěna a dostane se do úpadku poté, co má klient již zájezd zčásti či zcela zaplacen a na tento zájezd z důvodu úpadku CK tedy ani neodcestuje. Na co má v takové situaci nárok, z čeho mu tento nárok plyne, a jaké povinnosti má samotná CK?
Od roku 1999 musí být všechny CK pojištěny proti svému případnému úpadku u jedné ze sedmi pojišťoven, která tuto službu v současné době nabízí, aby v případě, že se dostanou do úpadku byly schopny zajistit svým zákazníků, vyplacení celé finanční částky za neuskutečněné zájezdy. Tato povinnost CK vyplývá ze směrnice Rady 90/314/ EHS ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, která sice není přímo aplikovatelná v právním řádu České republiky, ale jako členský stát Evropské Unie jsme byli povinni transponovat ji v, co možná největším rozsahu i účelu do vnitrostátního práva. Takto naši zákonodárci učinili v roce 1999 včleněním ustanovení o pojištění záruky pro případ úpadku do ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění, která je však transponována ve svém ustanovení § 8 velice nejasným způsobem, což vede právě ke sporům o vyplacení plné ceny zájezdu pojišťovnou zákazníkovi CK v úpadku v případech, kdy byla CK zřejmě podpojištěna, a tudíž výše limitu sjednaného pojištění CK nepostačuje k pokrytí nároků všech klientů v plné výši.
Výklad ustanovení § 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění, nám nedává jasnou odpověď na to, zda je pojišťovna v případě, že je CK v úpadku tzv. podpojištěna povinna uhradit klientovi pojistné plnění ve výši plné ceny zaplacené za zakoupení zájezdu nebo zda je oprávněna pojistné plnění úměrně krátit k výši sjednaného tzv. limitu pojistného plnění.
V současné době existuje již početná judikatura Soudního dvora EU /např. rozsudek SDEU Rechtberger, C-140/97, Blödel Pawlik, C -134/11, Ilona Baradics C- 430/13/ i judikatura českých soudů / např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 68/2012, 15 Co 471/2013-127 ze dne 18. 2. 2014/ a hlavně i soudu Ústavního /např. IV. ÚS 2370/15, III: ÚS 1996/13/, jejichž autoritativní výklad se zakládá na tom, že transponované zákony musí být v souladu se směrnicí Rady 90/314, konkrétně s čl. 7: „Organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku,“ tak, aby danou problematiku upravily, jak bylo směrnicí zamýšleno. Primárním cílem, jak plyne ze shora citovaného stěžejního čl. 7 směrnice Rady 90/314 EHS ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, bylo zabezpečit, co nejvyšší úroveň ochrany spotřebitele, tedy klienta CK.
Stejně tak uvedené nálezy Ústavního soudu se zabývají právě problematikou výkladu nejasných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění, kdy jejich závěrem je, že v případech spornosti výkladu unijní právní úpravy s vnitrostátní právní úpravou, je nezbytné vycházet z domněnky in favorem conventionis, ze které plyne, že v případě pochybností se náš zákonodárce nehodlal odchýlit od výše uvedeného účelu sledovaného unijním právem a je nutno následovat výklad podaný orgány Evropské unie, zde tedy Rady, která předmětnou směrnici vydala.
Není tedy absolutně možné vykládat dané ustanovení § 6 – 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění, proti eurokonformnímu výkladu, tedy, tak že pojišťovna pojistné plnění pokrátí v závislosti na CK sjednanou výší limitu pojistného plnění.
Tyto tvrzení taktéž podporují základní pravidla závazkového práva, kdy smlouva o pojištění je smlouvu bilaterální, kterou uzavírá CK s pojišťovnou, poskytující pojištění proti úpadku a není tedy možné, aby z ní třetí osoba, která není nikterak v dané smlouvě zainteresována, v daném případě jde o klienta CK, byla poškozena a případy podpojištěnosti CK šly k tíži těchto osob.
Ze shora uvedeného tedy plyne jednoznačný závěr, že klienti CK by si v první řadě měli zkontrolovat, zda je jimi zvolená CK vůbec proti úpadku pojištěna, aby měli v případě úpadku CK nárok požadovat po pojišťovně pojistné plnění.
V druhé řadě i v případě podpojištěnosti CK, která se dostane do úpadku, je jednoznačné, že klient má, poté co uhradil část či celou cenu zájezdu a na daný zájezd neodjel, nárok žádat po příslušné pojišťovně, vyplacení veškerých jím cestovní kanceláři uhrazených finančních prostředků, a to v plné výši.
advokát
JUDr. David Pytela, MBA, LL.M. advokátní kancelář
Palackého 75/21
779 00 Olomouc
Tel.: +420 607 600 442
e-mail: info@akpytela.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
