Přihláška nároku na náhradu nákladů řízení do insolvenčního řízení

Než přikročíme k analýze Komentovaného rozhodnutí, je na místě propedeuticky připomenout ustálený názor, a to jak doktríny, tak judikatury Nejvyššího soudu, ve věci povahy nároku na náhradu nákladů řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu.

Věc řešená NS v řízení sp. zn. 29 ICdo 62/2014

V projednávané věci přihlásil žalobce náklady nalézacího řízení jako pohledávku podmíněnou vázanou na právní moc elektronického platebního rozkazu obvodního soudu, neboť elektronický platební rozkaz v době podání přihlášky ještě nebyl v právní moci (což platilo i v době konání přezkumného jednání). Insolvenční správkyně tuto pohledávku popřela a věřiteli nezbylo než vyvolat incidenční spor na určení pravosti své pohledávky. Věc komplikovala též skutečnost, že elektronický platební rozkaz, jehož právní moc byla věřitelem určena jako odkládací podmínka, byl pro problémy s doručováním žalovanému zrušen a ve věci bylo následně rozhodnuto (včetně přiznání nároku na náhradu řízení) rozsudkem. Insolvenční soud dal za pravdu insolvenční správkyni a určovací žalobu na pravost pohledávky zamítl s odvoláním na konstitutivní povahu nároku vznikajícího až právní mocí rozhodnutí.

Vrchní soud v Olomouci (dále také jen jako „Vrchní soud“) jako soud odvolací však rozhodnutí prvostupňového soudu změnil tak, že žalobě vyhověl. Vrchní soud své rozhodnutí založil mj. na skutečnosti, že v dané konkrétní věci bylo jako způsob řešení úpadku dlužníka zvoleno oddlužení, a je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením, lze pokračovat v zahájeném soudním řízení a lze též podle Vrchního soudu důvodně očekávat, že rozhodnutí v této věci nabude právní moci, a tím vznikne právo na náhradu nákladů řízení, takže v posuzované věci šlo podle názoru Vrchního soudu ve smyslu ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona o odkládací podmínku, a to podmínku možnou. S argumentem, že jelikož byl elektronický platební rozkaz zrušen, tak se podmínka stala nemožnou, se Vrchní soud vypořádal se stručným  odůvodněním, že věřitel pouze nepřesně formuloval a fakticky ji ve skutečnosti vymezil tak, že podmínka bude splněna, až bude „pravomocně skončeno nalézací řízení“ (původně zahájené návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu).

Již z výše provedeného stručného popisu řízení před soudy prvoinstančním a odvolacím je zřejmé, že problematika přihlašování podmíněných nároků na náhradu nákladů řízení do insolvenčního řízení nebyla doposud v soudní praxi řešena jednotně. Bylo nasnadě, že insolvenční správkyně podala dovolání a obrátila se na Nejvyšší soud s přiléhavou otázkou, zda je možné vázat přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení, spočívající v nároku na náhradu nákladů nalézacího řízení, na odkládací podmínku úspěšného pravomocného skončení nalézacího řízení, a to bez ohledu na způsob řešení úpadku dlužníka.

Nejvyšší soud vyslovil (odvážný) závěr, že před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení, a to ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Nejvyšší soud nejprve uzavřel, že není pochyb o tom, že žalobcem uplatněná pohledávka není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky sjednané (coby vedlejší ujednání právního jednání) mezi věřitelem a dlužníkem ve smlouvě (z níž vzešla pohledávka, jejímž příslušenstvím je zkoumaný nárok na náhradu nákladů řízení), ani jinde, a dále zkoumal, zda je nárok na náhradu nákladů občanského soudního řízení konstruován jako pohledávka vázaná na splnění odkládací podmínky zákonem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že to, co žalobce (a po něm chybně i Vrchní soud v Olomouci) formuloval jako odkládací podmínku (tj. „úspěch ve sporu“), na jejíž splnění je vázán vznik pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení, je ve skutečnosti nikoliv podmínkou, ale jedním z předpokladů vzniku nároku na náhradu nákladů řízení, tj. jedním předpokladem existence pohledávky. Nejvyšší soud zdůraznil, že v občanském soudním řízení platí zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku, si každý účastník platí ze svého a ani úspěch ve sporu nevede bez dalšího ke vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení. Bez zřetele k tomu, jak soud rozhodne o věci samé, nárok na náhradu nákladů řízení vznikne až pravomocným rozhodnutím, jímž jej soud přizná. Nárok na náhradu nákladů řízení tak v žádné fázi své existence nemá povahu pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky. Teprve rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení dle § 151 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka.

Nejvyšší soud shledal zbytečným zabývat se dále otázkou, zda lze v souladu s ustanovením § 198 odst. 2 InsZ posuzovat jako přípustnou změnu důvodů vzniku pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, je-li pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení jako vázaná na podmínku právní moci konkrétního soudního rozhodnutí v incidenčním řízení uplatněna jako pohledávka vázaná na podmínku úspěšného pravomocného skončení nalézacího řízení, když takovouto pohledávku nelze do insolvenčního řízení přihlásit lhostejno na formulaci podmínky v přihlášce

Cui bono, Nejvyšší soude?

Se závěry Nejvyššího soudu v otázce procesního základu nároku na náhradu nákladů řízení a v otázce konstitutivní povahy rozhodnutí, které takové náklady přiznává, lze v obecné rovině polemizovat těžko, když tyto závěry stojí na doktrinálním základě. Avšak klademe si otázku, zda podaný výklad nepopírá smysl a význam § 173 InsZ a zda tento výklad v kontextu insolvenčního práva nepřekračuje ústavní meze interpretace právních norem. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zopakoval, že obecným soudům nelze v řešení sporných případů tolerovat příliš formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti.[1] Mezi základní zásady ovládající insolvenční řízení patří to, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů a dále to, že nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu. V důsledku rozhodovací praxe budou „trestáni“ věřitelé, kteří mají za dlužníkem existující pohledávku a z důvodu snížené platební morálky dlužníka řádně iniciovali nalézací řízení a dokonce jim soud již – byť nepravomocně – vyhověl. Konstrukce druhů pohledávek, které se neuspokojují v insolvenčním řízení, přitom nemusí být ani v zájmu insolvenčního dlužníka.

Jelikož nelze předpokládat změnu judikatorního trendu, dovolujeme si apelovat na zákonodárce, aby insolvenční zákon novelizoval v tom směru, aby se soudem nepravomocně přiznané nároky na náhradu nákladů řízení považovaly výhradně pro účely insolvenčního řízení za podmíněné pohledávky.

Mgr. Aleš Hradil,
advokátní koncipient

Mgr. David Urbanec,
advokát a partner

DUNOVSKÁ & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Palác Archa
Na Poříčí 1046/24
110 00 Praha 1

Tel.: +420 221 774 000
Fax.: +420 221 774 555
e-mail: office@dunovska.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Srov. např. nálezy ÚS sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, sp. zn. I. ÚS 2736/07 či sp. zn. I. ÚS 2232/07.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz