Rozhodování sporů mezi bankou a zákazníkem

Zákon byl jednou novelizován, a sice zákonem ze dne 24. září 2004, kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Novela“). Uvedený zákon v současné době ještě nemá číslo, neboť byl prezidentem podepsán dne 18.10.2004 a doposud nevyšel ve Sbírce zákonů ČR, účinný bude od 1.ledna 2005.

Zákon lze použít pro rozhodování sporů mezi  osobami,  které  provádějí  převody  peněžních prostředků (dle textu Zákona převádějící  instituce),  a  jejich  klienty  při provádění   převodů  peněžních   prostředků  podle   zvláštního právního  předpisu (zákon č. 124/2002 Sb. o platebním styku)  jestliže  výše  částky převodu vyjádřená v eurech nepřesahuje ke dni  účinnosti příkazu k převodu částku 50 000. Zákon lze rovněž použít při rozhodování sporů mezi osobami,  které vydávají elektronické  platební prostředky (dle textu Zákona vydavatel  elektronických platebních  prostředků), a držiteli  elektronických platebních  prostředků při  vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. Finanční arbitr je pak příslušný k rozhodování sporů i v případě, je-li jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána příslušnost soudu ve smyslu občanského soudního řádu a ve smyslu zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Novela pak rozšiřuje okruh použitelnosti Zákona i na provádění opravného zúčtování podle zákona o platebním styku a na inkasní formy placení na území České republiky.

Zákonem uvedená úprava ovšem nevylučuje možnost obrátit se s řešením sporu na soud – toto je upraveno v § 12 zákona č. 124/2002 Sb. o platebním styku, který říká, že „se  spory,  které  vzniknou  mezi  převádějícími  institucemi a jejich klienty při provádění  převodů peněžních prostředků podle této části  zákona (touto částí se myslí část druhá zákona o platebním styku, která upravuje postup a povinnosti banky při převodech peněžních prostředků), se mohou  klienti obracet na  orgán pro řešení sporů působící  podle zvláštního právního  předpisu. Právo klienta obrátit se na soud tím není dotčeno.“ Totéž platí pak i v případě vydávání a užívání elektronických platebních prostředků, kde zákon o platebním styku používá stejnou dikci a poskytuje možnost volby při řešení sporu – upraveno je v § 21 zákona o platebním styku.

Zákon nelze ovšem použít vždy – negativní vymezení je obsaženo v § 9 Zákona, které stanoví, že návrh ve smyslu Zákona je nepřípustný, jestliže spor nenáleží do působnosti arbitra, jestliže ve věci  samé již rozhodl  soud nebo řízení  ve věci samé  bylo před soudem zahájeno, jestliže spor je nebo již byl předmětem řízení před arbitrem a jestliže spor je nebo již byl předmětem rozhodčího řízení.

Zákon definuje osobu arbitra – fyzická osoba, volená Poslaneckou sněmovnou České republiky na pětileté funkční období. Novela zde, pokud jde o samu osobu arbitra,  přináší určité změny, mimo jiné rozšiřuje okruh neslučitelnosti činnosti arbitra s jinou činností, ukládá arbitrovi další povinnosti, týkající se poskytování informací Poslanecké sněmovně. Novela rovněž rozšiřuje oprávnění arbitra obracet se v rámci řízení i na jiné, nezúčastněné instituce, může-li mít touto institucí poskytnutá informace význam pro samo řízení.

Zákon sám pak upravuje řízení před arbitrem, tzn. náležitosti návrhu (řízení se zahajuje na písemný návrh), zásady řízení (podmínky ústního projednání, povinnosti instituce v rámci řízení, práva arbitra v řízení), jednací jazyk (navrhovatel má právo na vedení řízení v jazyce, ve kterém je sepsána smlouva s institucí, popřípadě kterým bylo ze strany navrhovatele s institucí obvykle písemně jednáno), zastavení řízení (navrhovatel podal ve věci návrh u soudu, neposkytl arbitrovi součinnost, nebo vzal svůj návrh zpět), námitky (jedná se o opravný prostředek proti nálezu, arbitr na základě námitek svůj nález může potvrdit nebo změnit, rozhodnutí o námitkách je pak konečné a nelze jej změnit), právní moc a vykonatelnost nálezu (rozhodnutí arbitra ve věci se nazývá nález, nález, který nelze napadnout námitkami, nabývá právní moci doručením a je i vykonatelný podle občanského soudního řádu), náklady řízení (řízení není zpoplatněno a každý z účastníků řízení si nese své náklady, náklady na případné tlumočení pak hradí instituce), informační povinnost institucí (Zákon upravuje obecnou informační povinnost institucí ve vztahu k arbitrovi), mezinárodní spolupráci, informační povinnost arbitra, povinnost mlčenlivosti (povinnosti mlčenlivosti může arbitra zprostit Poslanecká sněmovna ČR, jiné zúčastněné osoby pak může povinnosti mlčenlivosti zprostit arbitr), pokuty (Zákon stanoví konkrétní pokuty, sloužící k vynucování plnění dle Zákona, stanovena je i možnost námitek proti případně stanoveným pokutám, vybraná pokuta je příjmem České národní banky). Pokud jde o procesní otázku řízení před arbitrem, podpůrně zde platí správní řád.