V ČR máme mít (v plné síle) patnáct soudců ÚS, které jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Funkční období našeho ústavního soudce je desetileté . Soudcem může být jmenován (nikoliv zvolen) bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (mj. věk nad 40 let), má úspěšně ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Nutno podtrhnout, že v   Česku je výběr kandidátů na post ústavního soudce svěřený reprezentantu výkonné moci – tedy prezidentu republiky, jenž je ve svém konání absolutně nezávislý. Selekce fyzických osob, které prezident navrhne, je , jak jsem naznačil, plně v jeho gesci. Schvalování, poté spadá do sektoru  moci zákonodárné, konkrétně horní komoře Parlamentu  ČR.  

V následujícím textu se chci kriticky zaměřit na opomíjený aspekt, že je v ČR možné opakované (!) jmenování téže osoby ústavním soudcem.[1]

Zastávám názor, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla možnost stát jen jednou, jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování. Doba 10 let je pro výkon této mimořádné dostatečně dlouhá. Při dvojnásobném či dokonce trojnásobném výkonu  funkce se již jedná o velmi dlouhých 20 (resp. 30) let.

Z celospolečenského hlediska nepokládám za vhodné, aby se někdo stal takřka „celoživotním“ ústavním soudcem, tedy s oslabenější  vazbou  na běžný život. Jinak řečeno, aby nebyl uzavřen v pomyslné věži ze slonoviny – že jde o problém odvěký dokládá skutečnost,  že se s tímto metaforickým věžním typem se můžeme setkat již v Bibli v Šalamounově písni. Myslím, že 10-ti letý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se již projevila (i na tom sebeodolnějším jedinci)  určitá míra sociálně-psychologické „deformace“.

Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše např. i německý sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné taktéž psychický stav rozhodujícího subjektu. A to jak vědomý či méně vědomý, který má vliv na svobodný úsudek rozhodujícího subjektu – zde tedy na rozhodování ústavního soudce.

I v souvislosti s některými nedávnými důležitými rozhodnutími našeho ÚS se vyskytly názory ( a neříkám tímto, zda vždy pravdivé či použité spíše účelově ), že rozhodování soudců mohlo být (zcela či zčásti) ovlivněno snahou o jejich případné znovujmenování.

Názory,  že rozhodnutí českého Ústavního soudu v politických kauzách nemusejí být nezávislá nezaznívají jen z úst politiků či novinářů. Např. i předseda soudu Pavel Rychetský vloni v rozhovoru pro Hospodářské noviny naznačil, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit se politikům.

„Nelze spoléhat na to, že blížící se konec mandátu, s jistým výhledem na možnost si jej prodloužit, neovlivní soudce v rozhodování, které může mít vliv na ty, kteří o jmenování rozhoduj....“ [2]

S předestřeným názorem dle Hospodářských  novin vyslovila souhlas i (dnes již bývalá) místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová. Který zopakovala např. i dne 3.2.2012 ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu.

Povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení  orgánu jakým je ÚS, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoliv byť i jen potenciálních ataků na soudcovskou nezávislost. A právě možnost opakování funkčního období za ni ze systémového hlediska pokládám.

Vyjdeme-li z teze,  že nezávislost je funkčním předpokladem justice[3], pak omezení možnosti opakování výkonu funkce, nutno pokládat za funkční předpoklad kvalitní konstituční justice. K této změně , by muselo dojít, stejně jako na Slovensku, formou změny ústavy, takže by v této věci musel panovat široký celospolečenský konsens.

Zákaz opakovaného výkonu funkce soudce ÚS by nebyl v Evropě nijak ojedinělý, stejnou ústavně-právní úpravu má např. Slovensko – viz. čl.134 odst.3  Ústavy SR – cit.: Tá istá osoba nemôže byť opakovane vymenovaná za sudcu ústavného súdu.  Zákaz  opakovaného funkčního období stanoví i např. Ukrajina. Dále pak kupř. v sousední  SRN jsou soudci spolkového ÚS voleni na 12 let, avšak též bez  možnosti opakovaného zvolení. Česká možnost opakování mandátu je v Evropě unikátní. Autorovi tohoto článku není známo, že by v nějaké zemi EU existoval institut doživotně jmenovaných ústavních soudců. Snad jedině s výjimkou bývalých  prezidentů Francouzské republiky, kteří jsou doživotními členy francouzské Ústavní rady.

Jak je i z kontextu celého příspěvku zřejmé autor by nepodporoval případné zavedení doživotnosti ústavních soudců, např. po vzoru amerického nejvyššího soudu,   ani v ČR. 

J.Baxa (předseda NSS) uvedl sice nikoliv přímo k otázce opětovného jmenování ústavních soudců, ale k problematice opakovaného  jmenování  funkcionářů obecných soudů - Nebudeme-li mít zákaz opětovného jmenování, tedy z druhé strany, dočkáme se toho, že budou funkcionáři, kteří budou hledat politickou podporu. V zásadě poselství této myšlenky můžeme použít i pro naši tématiku.

V  ryze praktické rovině by se mi zdálo vhodné  kdyby pro bývalé konstituční soudce bylo, přirozeně pouze v případě jejich zájmu,  vyčleněno následně funkční místo v „běžné“ justice. Raison d´ etre je zřejmý, aby naše justice zbytečně nepřicházela o zkušené právníky a právničky. 

Stejně tak v teoreticko-právní rovině de lege ferenda nemám nic proti tomu, aby tatáž osoba, po uplynutí určité doby – např .8-10 let – měla možnost, pokud si ji přirozeně prezident republiky vybere (resp.posléze i horní komora  Parlamentu  ČR schválí) stát opět ústavním soudcem. Doživotní omezení bych pokládal za příliš přísné.

Součástí našeho pozitivního práva je již dlouho ustanovení, že výkon funkce soudce je neslučitelný s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí a taktéž existuje relativně přísný zákaz  souběžného výkonu jakékoliv placené funkce nebo jiné  výdělečné činnosti, s výjimkou správy vlastního majetku. a též činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké, pokud taková činnost není na újmu funkce soudce, jejího významu a důstojnosti a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost rozhodování Ústavního soudu. Tato zákonná  omezení pokládám za správná, nicméně bych je rozšířil o výše citovanou nemožnost opakování funkčního období, která je , dle mého soudu v souladu s ideou materiálního právního státu (État de droit, Rechtsstaat, Rule of Law) , v němž neexistují privilegia, nýbrž jen funkční pojistky.

Jedno staré francouzské přísloví říká, že stát není živ z daní, ale z důvěry občanů. Myslím, že totéž platí i pro ústavní soudnictví. 

Vyšší míra cirkulace soudních (ale i politických) elit by byla jistě ku prospěchu naší demokracie a též k  posílení důvěry lidí v Českou republiku.

K vysoce aktuální problematice (ne)naplňování uvolněných míst po končících soudcích, zastávám názor, že je pro společnost přijatelnější nějakou dobu neobsazené místo po odcházejícím ústavním soudci než nekvalitní kandidát, ale to je námět na jiný komentář.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
odborný asistent na PF MU v Brně
právník a publicista

Pozn. autora:

Článek vyjadřuje osobní názory autora, nikoliv jeho zaměstnavatele.

Za drobnou konzultaci k textu děkuji Doc. JUDr. Z. Koudelkovi, Ph.D. a  Doc. JUDr. V. Šimíčkovi, Ph.D., čímž samozřejmě není tvrzeno, že oba souhlasí s hlavní myšlenkou tohoto textu.

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Pro komparaci - odlišná koncepce slovenské ústavy spočívá v tom , že výběr kandidátů je ponechán na moci zákonodárné a jejich potvrzování s konstitutivními účinky náleží moci výkonné. Soudce ústavního soudu tak podle čl.134 odst.2 jmenuje prezident SR na návrh NR SR,která mu navrhuje dvojnásobný počet kandidátů na soudce,kteří mají být jmenováni. Podle dikce ústavy je prezident tímto návrhem vázán a volnou ruku má jenom ve výběru v rámci navržené skupiny osob. – cit. Hamulák,O.: Dělba moci v České republice a Slovenské republice, Právní forum 10/2007 
[2] Viz. : „Rychetský zpochybnil nezávislost soudu“ (rozhovor s P.Rychetským) in Hospodářské noviny, 1.4. 2011, vyd.Economia a.s., Praha 2011 – dostupné na >>> zde.
[3] Srov. blíže např.Russell P.H.: Toward a General Theory of  Judicial Independence, Charlottesville & London: University Press of Virginia., 2001 , s.16-20

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz