Za jak dlouho lze vrátit poplatky za vedení úvěru, aneb jednou tak a podruhé jinak?

V poslední době se objevilo velmi mnoho těch, kteří chtějí vrátit poplatky za vedení úvěru od své banky na základě četných mediálních příspěvků. Jsou nabízeny podpisy plných mocí, na jejichž základě budou vymáhány od bank poplatky za uplynulé čtyři roky s tím, že se jedná prakticky o jistou výhru. Princip spočívá v tom, že dle jednoho rozhodnutí německého soudu se v případě poplatků za vedení úvěru jedná o bezdůvodné obohacení. Logika je relativně jednoduchá, smlouva o úvěru se řídí obchodním zákoníkem, a proto je i promlčecí lhůta bezdůvodného obohacení dle staršího judikátu Nejvyššího soudu čtyřletá. Tím si ovšem spotřebitelé možná pod sebou podřezávají onu pověstnou větev…

Dle staršího, již přežitého, pojetí[1] je smlouva o úvěru tzv. absolutním obchodem. Nejvyšší soud posuzuje promlčecí lhůtu u bezdůvodného obohacení ve vztazích dle obchodního zákoníku jako čtyřletou a to se tedy týká i tzv. absolutních obchodů.[2] Klienti tedy houfně žádají vrácení poplatků za čtyři roky zpětně.

Na druhé straně je zajímavé sledovat, jak se spotřebitelé brání např. u smluvního prodloužení promlčecí lhůty dle § 401 ObchZ s tím, že takovéto prodloužení je v neprospěch spotřebitele a tedy neplatné. Pominu s dovolením podrobnější rozbor povahy toho, zda se jedná, či nejedná o případné nepřiměřené a tedy neplatné ujednání v neprospěch spotřebitele.[3] U soudních jednání se spotřebitelé velmi často (prakticky vždy) brání tím, že promlčecí lhůta dle obchodního zákoníku se jich netýká. Dle spotřebitelů se jejich promlčecí lhůta řídí vždy občanským zákoníkem, není čtyři, ale pouhé tři roky a už vůbec ji nelze prodloužit.

V českém právu je přijímáno pojetí tzv. aktivního spotřebitele. Je to osoba, která sama vyhledává informace, vzdělává se, je schopna se sama rozhodnout při uzavírání smlouvy, pozorně si přečte podmínky smlouvy, kterou uzavírá a rozhoduje se na vlastní riziko. Oproti tomu pasivní spotřebitel je slabá a důvěřivá osoba, která potřebuje vyšší míru ochrany za pomoci zákonných opatření[4].

Osobně opravdu nemám nic proti tomu, aby někdo požadoval nároky z bezdůvodného obohacení po bankách čtyři roky zpětně, protože se jedná o „obchodně-právní závazkový vztah“. Na druhou stranu mám za to, že pokud se tato linie názorů akceptuje, už nikdy nemůže spotřebitel namítat, že nelze prodloužit promlčecí dobu na 10 let dle § 401 obchz, protože jde o ujednání v neprospěch spotřebitele. Už nikdy také nemůže tvrdit, že promlčecí lhůta není čtyři, ale pouhé tři roky.[5]

Český spotřebitel si tedy musí vybrat (a zřejmě už si vybral). Buď přijme ve všech úvěrových kauzách čtyřletou, případně prodlouženou promlčecí lhůtu, anebo svoje poplatky může chtít pouze za dva roky zpětně dle režimu promlčení bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku ….

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.,
advokát

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., advokát

Budovcova 10
796 01 Prostějov

Tel.: +420 608 566 224
e-mail: advokat@jakubdohnal.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] V současnosti je užívám pojem „B2C“ contract, Business to consumer – B2C – obchodní vztahy mezi obchodními společnostmi a koncovými zákazníky, blíže viz např. SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 23 a násl.
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Odo 671/2005, ze dne 25.1.2007
[3] K tomu např. VYMAZAL, Lukáš. Ochrana spotřebitele a její meze v obchodním závazkovém právu. Obchodněprávní revue 2010, roč. 2, č. 2, s. 35 – 42.
[4] TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008, s. 16.
[5] Tedy alespoň do doby, kdy nabude účinnosti NOZ.

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.

18. 3. 2013