Euthanasie v právním bezvědomí

Pominu-li novináře, kteří si notoricky pletou dovolání s odvoláním a odcizení se zcizením, pak velmi zvláštní má veřejnost představu o presumpci neviny. Valná většina spoluobčanů dokáže ty dvě slova plynule vyslovit, vznikne-li diskuse o tom, jestli něco vyvedli nebo nevyvedli. Stejná většina si ale závěr o vině jiných bez problémů udělá na základě několika novinových článků nebo televizní reportáže a setrvává v něm s houževnatostí valdenských či adamitů.  Totéž v bleděmodrém platí i sporech civilních, o kterých media referují. A to přesto, že zcela mimo veškerou diskusi  žádná mediální informace není dost sdělná a zejména autentická, aby bylo možné i jen spekulovat o podstatě a významných okolnostech souzené věci.

Zřejmě poslední sondou do hlubin právního bezvědomí národa je podstatná část aktuální diskuse o euthanasii. Před více než rokem proběhla její prvá část v souvislosti s předloženým návrhem trestního zákona. Dlužno říct, že tehdy vcelku nesmyslně, protože nešlo o legalizaci asistované smrti, leč toliko o zakotvení specifické skutkové podstaty, která by byla postižitelná trestem do šesti let. Jen tak mimochodem, zatím nevím o tom, že by takový skutek byl souzen, ale jsem přesvědčen, že za okolností popsaných ve zmíněné skutkové podstatě by i dnes šel soud pod sazbu trestného činu vraždy, pokud by tak usmrcení na žádost bylo vůbec kvalifikováno. Z nového textu vládního návrhu trestního zákona již zmíněné ustanovení není, což je docela rozumné, leč problém žije svým životem dál.

Další fázi jeho veřejného řešení  zřejmě odstartoval  průzkum veřejného mínění, zpracovaný pro Mladou frontu dnes a zveřejněný 10.7. letošního roku. Dle zprávy MFD se dvě třetiny dotazovaných domáhají legalizace smrti ordinované lékařem. Jestli šlo o reprezentativní vzorek, pak to je další špatná zpráva o právní předvídavosti našich občanů, kteroužto právní předvídavost považuji za součást právního vědomí. Nejde o to, zda v konečné fázi cosi jako euthanasie ano nebo ne. Podstatné je, že dílem dle výzkumu, dílem dle dalších ohlasů v mediích, se „pro“  bianco vyslovil velmi podstatný počet obyvatel ČR. Občanstvo tedy houfně souhlasí s tím, že až jim bude špatně, může jim někdo pomoct k smrti, aniž by  alespoň rámcově znali, jak špatně jim bude muset být a za jakých dalších podmínek budou expedováni na hřbitov. A přitom musí být každému jasné, že zákonná licence na usmrcování lidí je hodně nebezpečný institut.

Bez ohledu na tristní zkušenosti s jinými úředními rituály, včetně těch justičních, které selhávaly a selhávají, si bůhví proč taková spousta lidí myslí, že zrovna v téhle oblasti se dá kodifikovat postup, který spolehlivě vyloučí, aby  čas od času nebyl v rámci asistované smrti odpraven někdo, kdo o to až zase tak moc nestál.

Pokud se tahle vlna nepřežene a nevyšumí, na což to zatím nevypadá, čekají zřejmě právníky krušné časy. Diskuse o tom, zda k absolutnímu zákazu asistovat u něčí smrti, existuje nějaká alternativa, zřejmě dlouhodobě nemají smysl, pokud jejich součástí nebude i popis konstrukce mechanismů, které by měly zabránit jejímu zneužívání. Jako memento takových úvah může sloužit třeba argument, který uplatnila anglická vláda ve sporu s paní Dianou Pretty, který rozhodl Evropský soud pro lidská práva 29.4.2002. V tomto sporu krom jiného zmíněná vláda namítala, že legalizace euthanasie na žádost by jistě vedla k provádění euthanasie nevyžádané. A každému právníkovi, který se někdy ve své praxi setkal se dvěma znaleckými posudky, jež se zabývaly týmž, ale došly k naprosto a diametrálně odlišným závěrům, musí být jasné, jak těžké je vyloučit, že se ten (nebo ti), kdo by o usmrcení rozhodoval, nedopustí tak fatálního omylu, jakého se zcela určitě musel dopustit minimálně jeden z obou zmíněných znalců. A to stále uvažuji v dimenzích omylu bona fide,  a neuvažuji možnost, že odborný názor, který určí, zda je usmrcení lege artis, nebude aspirovat pouze na to, aby z kasovních důvodů vyhověl objednateli.

Tváří v tvář těmto faktům lze než vyslovit naději, že se buď podaří vymyslet nějaké řešení, které bude garantovat takřka 100% vyloučení možnosti zabíjení lidí, kteří zemřít nechtěli, anebo budou mít právníci dost odvahy na to, aby řekli, že něco takového v našich podmínkách není možné. A nebude to asi nic jednoduchého. Věcně jsou některé argumenty pro asistovanou smrt nesporně vážné a přesvědčivé. To připouštějí i někteří lékaři. Jen ty formality a tedy někteří právníci budou dělat obtíže.  Alespoň doufám.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát