Jsou ohroženy splátky bankovních úvěrů odpůrčí žalobou?
V insolvenčních řízeních je úvěrové financování dlužníků takřka všudypřítomným jevem. Se vzrůstajícími finančními problémy dlužníci volí různé přístupy. Zjednodušeně lze rozdělit jejich přístup na „strkání hlavy do písku“ bez jakékoliv komunikace s bankou, nebo podle možností čas od času uvolní nějakou splátkou a předají nějaké informace. Bankovní úvěrová dokumentace zpravidla dlužníku nedává volbu a smluvně je mu uložena celá řada povinností sankcionovaných smluvními pokutami. Mezi těmito povinnostmi zpravidla nechybí povinnost předkládat bance ekonomické výkazy, které bance umožní vyhodnotit situaci u dlužníka a případně na ni reagovat.
Jak se má banka zachovat v nastíněné situaci, kdy dlužník je v ekonomických problémech, ale bance uhradí splátku úvěru? Vystavuje se banka riziku, pokud splátku přijme?
Nejprve je nutné klasifikovat samotnou platbu – splátku úvěru. Soudní praxe je již ustálena v závěru, že bankovní převod finančních prostředků určených k úhradě dluhu je právním (solučním[1]) úkonem napadnutelným odpůrčí žalobou podle § 239 insolvenčního zákona[2].
Úhradu dluhu je pak třeba poměřovat ustanovením § 241 insolvenčního zákona, které definuje skutkovou podstatu zvýhodňujícího právního úkonu. Ten je v uvedeném ustanovení definován jako právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
Předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby je, že právní úkon byl učiněn v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku nebo který k úpadku dlužníka vedl. Lze konstatovat, že dlužník s ekonomickými problémy, který následně skončí v insolvenčním řízení, takřka vždy uhrazením celé splátky učiní zvýhodnění oproti ostatním věřitelům, neboť dluh (splátku) uhradí v plné výši.
Insolvenční zákon v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona zavádí výluku, podle které se o zvýhodňující právní úkon za určitých podmínek nejedná. Ustanovení zní následovně:
Zvýhodňujícím právním úkonem není:
b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka
K poslednímu požadavku, kdy příjemce musí vynaložit „náležitou pečlivost“, se detailně zabýval Nejvyšší soud. Stalo se tak v rozsudku ze dne 29.8.2019, sp. zn. KSBR 29 INS 2921/2012, 70/29 ICm 2629/2013, 29 ICdo 149/2017 (dále jen „Rozsudek“).
Nejvyšší soud v Rozsudku nejprve odkázal na svou judikaturu[3], ve které dovodil, že měřítko „náležité pečlivosti“ je třeba vykládat tak, že příjemce plnění je povinen vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi i dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít.
Nejvyšší soud v Rozsudku dovodil, že úvěrové instituce (typově právě banky) patří pro účely zkoumání náležité pečlivosti při realizaci úvěrového k subjektům nadaným odbornými znalostmi a schopnostmi, pro něž platí povinnost takové své znalosti a schopnosti také využít. Banky, jakož i jiné specializované úvěrující subjekty proto musí používat své odborné schopnosti při posuzování toho, zda se dlužník v době úhrady splátek úvěru nachází v úpadku.
Z tohoto důvodu je pro banky nebezpečné ujednání, kterým dlužníku ukládají, aby v pravidelných intervalech bance předkládal své hospodářské výkazy. Nejvyšší soud sice odmítl paušální závěr, že samotné ujednání tohoto typu by prolamovalo výjimku dle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona. Nicméně požaduje, aby se v řízení po skutkové stránce zkoumalo, zda tato povinnost byla skutečně plněna a zda tedy banka zjistila či mohla zjistit, že zde jsou skutečnosti nasvědčující zhoršujícímu se ekonomickému stavu dlužníka.
Nejvyšší soud dále v Rozsudku dovozuje, že zhoršení platební morálky dlužníka (prodlení se splátkami úvěru) je jedním z rizikových faktorů nasvědčujících zhoršující se ekonomickému stavu dlužníka, na který musí banka reagovat.
Z Rozsudku vyplývá pro banky a specializované úvěrující subjekty povinnost zkoumat s náležitou péčí při každém přijetí splátky úvěru, zda se dlužník nenachází v úpadku nebo že splátka nepovede k úpadku dlužníka. Při nedodržení této povinnosti se věřitel z úvěrového vztahu vystavuje riziku napadení splátek úvěru odpůrčí žalobou insolvenčním správcem.
Lze očekávat, že Rozsudek ovlivní konstrukci úvěrových smluvních dokumentací i chování věřitelů z úvěrových smluv.
JUDr. Jiří Voda, LL.M.,
advokát a insolvenční správce
AK Voda s.r.o.
Sokolovská 85/104
186 00 Praha 8
Tel. +420 211 222 630
Fax. +420 211 222 640
e-mail: voda@akvoda.cz
[1] Např. Handlar, J.: Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu, 1 . vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s. 40.
[2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011
[3] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2017, sp. zn. 29 ICdo 82/2015
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
