8. 11. 2012
ID: 86809upozornění pro uživatele

K náležitostem insolvenčního návrhu

Insolvenční řízení může být zahájeno jen na základě insolvenčního návrhu. Insolvenční zákon přitom obsahuje speciální úpravu náležitostí insolvenčního návrhu, přičemž pro případ vad insolvenčního návrhu má insolvenční navrhovatel (ve srovnání s obecnou úpravou odstraňování vad podání) jen omezenou možnost, jak předejít odmítnutí insolvenčního návrhu. S odmítnutím insolvenčního návrhu vinou insolvenčního navrhovatele (v určitých případech navíc vinou presumovanou) je pak spojeno riziko vzniku odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu (§ 147 insolvenčního zákona). Je tedy zřejmé, že insolvenční navrhovatel by měl náležitostem insolvenčního návrhu věnovat zvýšenou pozornost.

 
 TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI
 
Pojem insolvenční návrh

Legální definice insolvenčního návrhu je obsažena v § 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „insolvenční zákon“ nebo také jen „IZ“), a sama o sobě toho o insolvenčním návrhu mnoho nevypovídá. Více o pojmu insolvenčního návrhu vypovídají náležitosti, které tento procesní úkon musí mít.

Formální náležitosti insolvenčního návrhu

Dle § 97 odst. 2 IZ musí být insolvenční návrh opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím uznávaným elektronickým podpisem. Jestliže tuto náležitost insolvenční návrh nemá, jde o vadu, kterou již insolvenční navrhovatel nemůže odstranit, neboť dle § 97 odst. 2 IZ se k takovému insolvenčnímu návrhu nepřihlíží (takže na základě doručení takového insolvenčního návrhu nemohou být spojeny účinky zahájení insolvenčního řízení).

Pokud insolvenční návrh podepsal zmocněnec na základě plné moci (typicky advokát), musí být ověřen nejen podpis zmocněnce na insolvenčním návrhu, ale také podpis zmocnitele na plné moci.[1]

Právní úprava (oproti jiným podáním činěným v insolvenčním řízení) nepředepisuje povinný formulář, na kterém by bylo nutné insolvenční návrh podávat (výjimkou však je formulář návrhu na oddlužení, který umožňuje současně podat insolvenční návrh na témže formuláři).

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu jsou předepsány zejména v § 103 IZ a § 42 odst. 4 o. s. ř.

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu lze členit na

  • obecné náležitosti podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
  • náležitosti speciální, předepsané přímo insolvenčním zákonem (§ 103 odst. 1 a 2 IZ):
    - označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka (pokud není insolvenčním navrhovatelem dlužník), příp. jejich zástupců
    - rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek,
    - skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat insolvenční návrh (není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník)
    - označení důkazů, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává
    - petit (z insolvenčního návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá)

Obecné náležitosti podání

Ohledně obecných náležitostí insolvenčního návrhu odkazuje insolvenční zákon v poznámce pod čarou na § 42 odst. 4 o. s. ř. Poznámka pod čarou sice není součástí právního předpisu coby pramene práva[2], z § 7 odst. 1 IZ však vyplývá, že § 42 odst. 4 o. s. ř. se skutečně aplikuje, ovšem pouze přiměřeně, jak vyplývá jednak z § 7 odst. 1 IZ samotného, jednak ze skutečnosti, že některé z obecných náležitostí podání ve smyslu § 42 odst. 4 o. s. ř. jsou speciálně upraveny přímo v § 103 odst. 1 a 2 IZ.

Z obecných náležitostí podání ve smyslu § 103 odst. 1 IZ a § 42 odst. 4 o. s. ř. jen vyjmenujme povinnost uvést, kterému soudu je podání určeno, které věci se týká, podpis (k tomu ovšem srov. § 97 IZ, přičemž podpis na podání se považuje za formální náležitost, nikoliv obsahovou) a datum.

Naopak platí, že v ohledně náležitostí insolvenčního návrhu se neuplatní § 79 odst. 1 o. s. ř., a to vzhledem ke speciální úpravě v insolvenčním zákoně.[3]

Náležitosti speciální, předepsané přímo insolvenčním zákonem

Požadavek na označení insolvenčního navrhovatele dle § 103 odst. 1 IZ je konkretizací požadavku na uvedení osoby, která učinila podání ve smyslu § 42 odst. 4 o. s. ř.

Insolvenčním navrhovatelem může být věřitel (resp. osoba, která tvrdí, že je oprávněna uplatnit proti dlužníkovi pohledávku), anebo dlužník. Blíže se otázkou aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu budu zabývat níže.

Insolvenční navrhovatel musí být označen způsobem popsaným v § 103 odst. 1 IZ[4], přičemž v praxi nečiní označení insolvenčního navrhovatele zpravidla potíže.

Označení dlužníka je též třeba učinit dle § 103 odst. 1 IZ (nároky na označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka se neliší) a v praxi se též lze se setkat spíše výjimečně s nutností odstraňování vad insolvenčního návrhu týkajících se označení dlužníka.

Rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek – těmito skutečnostmi se rozumí zejména skutečnosti, které jsou vyjmenované v § 3 IZ.

Insolvenční navrhovatel ovšem musí v insolvenčním návrhu tvrdit konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých

  • pro případ platební neschopnosti dlužníka vyplyne, že dlužník má více věřitelů a že má peněžité závazky po době delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (§ 3 odst. 1 IZ),
  • pro případ dlužníkova předlužení vyplyne, že dlužník má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku, a
  • pro případ hrozícího úpadku vyplyne, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

Neschopnost plnit závazky – srov. § 3 odst. 1 písm. c) IZ – pak může být osvědčena prostřednictvím vyvratitelných právních domněnek dle § 3 odst. 2 IZ.

Nepostačí však, a budiž to opět zdůrazněno, pokud se insolvenční navrhovatel omezí jen na obecná tvrzení, která by případně jen opakovala dikci zákona (§ 3 IZ). Nestačí tak obecné tvrzení, že „dlužník má více věřitelů“, anebo, že „dlužník je v úpadku“ apod., jak Nejvyšší soud uzavřel již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008:

V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se (obdobně jako ve stanovisku) rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).“[5], [6], [7]

Z výše uvedené citace plyne, že jde o rozhodnutí vztahující se k insolvenčnímu návrhu dlužnickému (nikoliv věřitelskému – viz § 97 odst. 3 IZ), a to v případě dlužníka – fyzické osoby a nepodnikatele.

Výše uvedené závěry se však uplatní i v případě dlužnického insolvenčního návrhu dlužníka – podnikatele[8], přičemž v případě dlužníka – podnikatele se požadavek na uvedení konkrétních okolností osvědčujících dlužníkův úpadek vztahují samozřejmě i na osvědčení úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 IZ). Stejné nároky pak klade Nejvyšší soud i na insolvenční návrh věřitelský.[9] A bezpochyby lze tyto nároky vztáhnout i na insolvenční návrh dlužníka – nepodnikatele a právnické osoby.

Insolvenční navrhovatel tedy musí uvést, které konkrétní věřitele (alespoň dva) dlužník má, přičemž věřitel by měl být identifikován alespoň obchodní firmou (názvem, jménem a příjmením), sídlem (bydlištěm, místem podnikání) a identifikačním číslem osoby (rodným číslem, datem narození).[10]

Dále musí insolvenční navrhovatel náležitě popsat závazky dlužníka:

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. …“[11]

Skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění návrh podat. Je-li insolvenčním navrhovatelem věřitel, musí být v insolvenčním návrhu uvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá, že insolvenční navrhovatel má za dlužníkem splatnou (srov. § 105 IZ) pohledávku.

Zde je třeba připomenout, že výraz „věřitel“ coby insolvenční navrhovatel je třeba chápat jako označení účastníka insolvenčního řízení (srov. § 14 odst. 1 IZ), nikoliv nutně věřitele coby účastníka hmotněprávního závazkového vztahu.

Věřitelský insolvenční návrh tak může např. podat insolvenční správce jiného dlužníka, pokud tento jiný dlužník má splatnou pohledávku za dlužníkem, na jehož majetek podává insolvenční správce tohoto jiného dlužníka insolvenční návrh. Stejně tak je legitimován k podání věřitelského insolvenčního návrhu postupitel, který se dohodl s postupníkem (novým věřitelem ve smyslu hmotného práva) dle § 530 odst. 1 obč. zák., že bude místo postupníka svým jménem a na svůj účet vymáhat postoupenou pohledávku[12], apod.

Věřitelský insolvenční návrh může podat též dlužníkův zaměstnanec uplatňující pouze svůj pracovněprávní nárok [který se ovšem nepřihlašuje, protože jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou – srov. § 169 odst. 1 písm. a) IZ], jak vyplývá z § 108 odst. 1 věta poslední IZ, byť z § 105 IZ se zdá vyplývat, že k podání věřitelského insolvenčního návrhu je legitimován jen věřitel, který uplatňuje pohledávku podléhající přihlášení.

Označení důkazů, kterých se navrhovatel dovolává, je náležitostí pro podání určená soudům běžnou a v praxi se v tomto ohledu nevyskytují neřešené interpretační otázky.

Petit insolvenčního návrhu musí odpovídat tomu, že insolvenční navrhovatel se má insolvenčním návrhem domáhat vydání rozhodnutí o úpadku ve smyslu § 136 IZ. Není však samozřejmě povinností insolvenčního navrhovatele domáhat se insolvenčním návrhem vydání všech výroků [§ 136 odst. 2 písm. a), b), g) a h) IZ], výzev [§ 136 odst. 2 písm. d) až f)], údaje dle § 136 odst. 2 písm. c) IZ a označení dle § 136 odst. 2 písm. i) IZ.[13] Není tedy náležitostí insolvenčního návrhu uvedení např. konkrétního insolvenčního správce, který by měl být dle § 136 odst. 2 písm. b) IZ insolvenčním soudem ustanoven apod. Insolvenční návrhem se ovšem musí insolvenční navrhovatel domáhat zjištění úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka – viz § 136 odst. 1 a odst. 2 písm. a) IZ. Stejně tak není náležitostí insolvenčního návrhu návrh insolvenčního navrhovatele na vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka (srov. § 4 odst. 1 IZ), byť v určitých případech lze s rozhodnutím o úpadku ve smyslu § 136 IZ spojit též rozhodnutí o způsobu řešení úpadku – k tomu srov. zejména § 148 IZ a § 106 IZ.

Přílohy insolvenčního návrhu

Insolvenční zákona v § 103 odst. 3 IZ rozlišuje mezi předepsanými přílohami a listinnými důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu dovolává.

Předepsané přílohy

K insolvenčním zákonem předepsaným přílohám patří v případě dlužnického insolvenčního návrhu seznamy dle § 104 odst. 1 písm. a) až c) IZ a listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek dle § 104 odst. 1 písm. d) IZ. Ohledně věřitelského insolvenčního návrhu je předepsanou přílohou přihláška pohledávek insolvenčního navrhovatele (§ 105 IZ).

Dlužník – insolvenční navrhovatel přitom musí vyhovět podmínkám § 104 odst. 2 až 4 IZ, pokud mají být seznamy dle § 104 odst. 1 písm. a) až c) IZ bezvadné; těmito seznamy jsou:

  • seznam majetku, tedy seznam majetku dlužníka včetně pohledávek s uvedením dlužníků (roz. dlužníků dlužníka) – srov. § 104 odst. 1 písm. a) IZ,
  • seznam závazků, tedy seznam závazků dlužníka s uvedením věřitelů – srov. § 104 odst. 1 písm. b) IZ a
  • seznam zaměstnanců dlužníka.

Seznamy musejí být podepsány dlužníkem a musejí obsahovat výslovné prohlášení dlužníka, že jsou správné a úplné (§ 104 odst. 4 věta druhá IZ). Pokud tyto požadavky seznamy nesplňují, nebyla povinnost dlužníka – insolvenčního navrhovatele předložit seznamy spolu s insolvenčním návrhem splněna.[14]

Nezbytnou obsahovou náležitostí seznamu závazků je i uvedení výše jednotlivých závazků a jejich splatnosti – jinak by seznam závazků nemohl plnit svou základní funkci – osvědčit úpadek dlužníka.[15] Aby byly jednotlivé závazky dostatečně určitě popsány, je dle judikatury Nejvyššího soudu třeba závazky vymezit označením stran, předmět závazku (jeho výši) a splatnost – požadavky na určitost seznamu závazků je proto srovnatelný s požadavky na určitost vymezení pohledávky při jejím postoupení.[16]

Přihláška pohledávky dle § 105 IZ jako příloha věřitelského insolvenčního návrhu musí být podána na předepsaném formuláři. Již výše bylo s odkazem na § 108 odst. 1 poslední věta IZ uvedeno, že insolvenčním navrhovatelem může být i zaměstnanec dlužníka, který uplatňuje pouze pracovněprávní nárok [tedy pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou – viz § 169 odst. 1 písm. a) IZ – které se nepřihlašují]. Podmínkou uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení tedy není podání přihlášky pohledávky (srov. § 203 IZ) – z § 105 IZ však vyplývá, že povinnou přílohou věřitelského insolvenčního návrhu přihláška pohledávky je – nelze proto než doporučit přiložení přihlášky pohledávky k věřitelskému insolvenčnímu návrhu i v případě insolvenčních navrhovatelů – věřitelů, kteří by jinak (kdyby nepodávali insolvenční návrh) přihlášku pohledávky nepodávali.

Důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu dovolává

Ohledně důkazů, kterých se insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu dovolává, platí, že se jich insolvenční navrhovatel může pouze „dovolávat“ (resp. musí je označit – viz § 103 odst. 2 IZ).

Nemůže však odkazem na přiložené důkazy nahrazovat případné chybějící obsahové náležitosti insolvenčního návrhu. Povinnost tvrzení není insolvenčním navrhovatelem splněna jen tím, že navrhovatel ohledně rozhodných skutečností odkáže na přiložený listinný důkaz.[17]

Závěr

K výše uvedenému je třeba dodat, že insolvenční navrhovatelé se nemohou spoléhat na obecnou právní úpravu odstraňování vad podání dle § 43 o. s. ř., protože insolvenční zákon obsahuje úpravu speciální (§ 128 a násl. IZ), která je k insolvenčním navrhovatelům mnohem přísnější a která aplikaci § 43 o. s. ř. výslovně vylučuje (srov. § 128 odst. 1 poslední věta IZ).

Přitom dle § 147 IZ platí, že insolvenční navrhovatel mj. také v případě odmítnutí insolvenčního návrhu vinou insolvenčního navrhovatele odpovídá dlužníkovi, případně jiným věřitelům dlužníka za škodu (za podmínek v § 147 IZ uvedených).

V případě podání vadného insolvenčního návrhu proto navrhovatel neriskuje jen odmítnutí insolvenčního návrhu, ale též případnou peněžitou sankci. Jak je tedy avizováno již v úvodu mého příspěvku, je při přípravě insolvenčního návrhu třeba věnovat náležitostem insolvenčního návrhu zvýšenou pozornost.


Mgr. Ondřej Richter

Mgr. Ondřej Richter,
advokát


TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o.

Trojanova 12
120 00 Praha 2
 
Tel.: +420 224 918 490
Fax:  +420 224 920 468
e-mail: richter@iustitia.cz


--------------------------------------------------------------------------------
[1] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sen. zn. 29 NSČR 52/2011.
[2] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp.zn. I. ÚS 22/99.
[3] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2010, ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 45/2011, a ze dne 31. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011.
[4] Ustanovení § 103 odst. 1 IZ: „...Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Je-li navrhovatelem stát, musí insolvenční návrh obsahovat označení příslušné organizační složky státu, která za stát před insolvenčním soudem vystupuje.“
[5] „Stanoviskem“, na které je v citaci odkazováno, je stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, z něhož Nejvyšší soud (viz bod VII. stanoviska Cpjn 19/98) při formulaci svých názorů uvedených v rozhodnutí ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, vycházel.
[6] Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 2/2008, ze dne 28. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 32/2009, ze dne 28. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 33/2009, ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 30/2011, a ze dne 31. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 52/2011.
[7] Obdobně jsou náležitosti insolvenčního návrhu ve vztahu k hrozícímu úpadku v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, vymezeny takto: „Tam, kde dlužník podal insolvenční návrh proto, že mu úpadek teprve hrozí (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka rozumí vylíčení konkrétních okolností z nichž insolvenční soud (shledá li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala „podstatné části“ dlužníkových peněžitých závazků.“
[8] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009.
[9] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011.
[10] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 45/2011.
[11] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 45/2011, ze dne 31. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/201, a ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010.
[12] Srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, č. j. KSPH 36 INS 8444/2010, 1 VSPH 113/2011-A-41, publikováno jako R 131/2011.
[13] K náležitostem rozhodnutí o úpadku srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2011.
[14] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2009, a ze dne 20. 5. 2009, sen. zn. 29 NSČR 22/2009.
[15] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011.
[16] Opět srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010.
[17] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, ze dne 28. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 2/2008, ze dne 26. 2. 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, ze dne 28. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 32/2009, ze dne 28. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 33/2009, ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2009, ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 30/2011, ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSČR 45/2011, a ze dne 31. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz