Povinnost loajality společníka vůči společnosti není bezbřehá

V usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014 Nejvyšší řešil otázku, zdali z principu loajality společníka ke společnosti lze dovodit povinnost společníka uzavřít se společností smlouvu potřebnou pro naplnění účelu jejího předmětu podnikání.

Konkrétně se jednalo o spor o náhradu škody mezi společností a jejím společníkem, která měla společnosti vzniknout tím, že s ní společník neuzavřel novou sublicenční smlouvu, v důsledku čehož společnost nemohla poskytnout své služby společnostem ze skupiny. Vzhledem k tomu, že jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je i existence protiprávního úkonu (jednání), musely se soudy zabývat tím, zdali společník neuzavřením předmětné smlouvy neporušil nějakou smluvní či zákonnou povinnost.   

Nejvyšší soud dospěl závěru, že kontraktační povinnost v tomto případě společníkovi nevzniká. Podle něj totiž nelze z principu loajality dovozovat povinnost společníka přenechat společnosti ze svého majetku určitou věc, právo či jinou majetkovou hodnotu, byť by byly potřebné pro podnikání společnosti.    

Nejvyšší soud neopomněl zdůraznit, že nelze přehlédnout, že společníka nestíhá ex lege zákaz konkurence; případná omezení může pro společníky upravit společenská smlouva (§ 136 obch. zák.). Jestliže tak neučiní, společník může (mimo jiné) podnikat ve stejném či obdobném oboru jako společnost. Podniká-li společník ve stejném oboru a na stejném trhu, logicky společnosti konkuruje, a získává obchody i na její úkor.

Ani z principu loajality přitom podle Nejvyššího soudu neplyne povinnost společníka, který této zákonné možnosti využije, aby uzavíral obchody se „svojí“ společností či „své“ společnosti (která je ve vztahu k němu soutěžitelem) poskytoval jakoukoliv konkurenční výhodu.

Výše uvedený závěr se dle mého soudu uplatní i v režimu zákona o obchodních korporacích, k tomu srov. § 199 odst. 4, podle kterého i nadále zákaz konkurence na společníky nedopadá automaticky. Pravidla o střetu zájmů uvedená v § 54 a násl. z. o. k. (zejména pak § 54 odst. 3 z. o. k.) se zde proto jako lex generalis nepoužijí.    

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu může do budoucna sloužit jako interpretační vodítko pro řešení jiných obdobných případů. Stalo se totiž v poslední době módou v soudních podáních poukazovat na porušování povinnosti loajality společníka i v těch případech, kdy společník žádnou takovou povinnost očividně nemá.  V praxi je např. společníkům často vytýkáno porušení povinnosti loajality spočívající v jejich neúčasti na valných hromadách,
v nehlasování pro určitý návrh usnesení na valné hromadě, atd. S ohledem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a s přihlédnutím k § 167 odst. 1 z. o. k.: „Společníci vykonávají své právo podílet se na řízení společnosti na valné hromadě nebo mimo ni.“ lze dovodit, že společník žádnou povinnost tímto porušovat nemůže, protože je právem (nikoliv povinností) společníka se účastnit valné hromady. K tomuto závěru již dříve dospěl např. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 7 Cmo 89/94 a v usnesení ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 7 Cmo 269/2009.

Koncept loajality společníka (ať už mu přiřkneme povahu zákonné či smluvní povinnosti) je dobrým sluhou. Nelze jej však používat jako bič na společníky ve všech případech, kdy se společník rozhodne upřednostnit svůj zájem před zájmem obchodní korporace. Na tom nemůže nic změnit ani zákonodárcův (dle mého soudu nepřiléhavý) odkaz v § 70 z. o. k. na § 54 až 56 z. o. k.   

Mgr. Vladimír Janošek, Kobylí*
advokátní koncipient

Autor působí v obchodní společnosti Továrek, Horký a partneři, advokátní kancelář, s.r.o. Tento článek není oficiálním stanoviskem advokátní kanceláře

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz