Zákon však neupřesňuje, za které dluhy převodce podílu ručí. Podle restriktivního výkladu se má ručení vztahovat pouze na nesplněné závazky převodce vůči společnosti, což je obvykle vkladová či příplatková povinnost společníka. Převodce by však neručil za závazky společnosti, vzniklé před převodem podílu.

Výklad § 209 odst. 1 poslední věta ZOK i judikatura naznačuje, že jeho restriktivní intepretace není správná a je v rozporu s celkovou koncepcí zákona, založenou na zvýšené osobní odpovědnosti osob, majících na společnosti účast.

Citované ustanovení vychází z někdejšího § 115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, podle něhož platilo, že převodce ručí za závazky, které přešly převodem obchodního podílu.

Podle komentáře k tomuto ustanovení v elektronické právní databáze ASPI se “při převodu obchodního podílu se nelze soustřeďovat jen na vztah převodce a nabyvatele. Sama úprava § 115 obsahuje řadu ochranných prvků ve vztahu ke společnosti - zejména schvalovací působnost valné hromady.

Za použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek společnosti.

Převodci vzniká jako následek převodu zákonné ručení za závazky, které byly spojeny s převáděným obchodním podílem a přešly na nabyvatele. Nejčastěji půjde o nesplněnou vkladovou povinnost. Společnost bude mít potom na vybranou, zda bude požadovat splnění vkladové povinnosti na převodci z titulu tohoto zákonného ručení nebo zda využije jiných právních prostředků k tomu, aby dosáhla splnění vkladu.”

Smyslem a účelem § 209 odst. 1 poslední věta ZOK je kromě jiného zajistit, aby se převodem podílu neobcházel obligatorní souhlas věřitele, který se vyžaduje při přechodu dluhu na jiného dlužníka (srov. § 1888 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku) a aby se nezhoršilo postavení věřitelů společnosti. Ustanovení má rovněž chránit nabyvatele podílu.

Extenzívní výklad okruhu závazků, za něž ručí převodce, vyplývá rovněž z jejich demonstrativního výčtu, uvedeném slovy “nejčastěji” nebo “zejména”.

Tento závěr odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007 29, sp. zn. Odo 387/2006, vycházejícím sice z dřívější právní úpravy, ale použitelným i na ZOK: “Jednou ze zásad, kterými se řídí obchodní zákoník, je princip loajality. Za použití tohoto principu lze dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby tímto převodem neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti.“

Aplikace zásady loajality, uplatnění principu vyšší míry odpovědnosti osob, majících účast na společnosti s ručením omezeným oproti dřívější právní úpravě a promítnutí občanskoprávního principu ochrany věřitele v případě změny v osobě dlužníka proto vyžaduje odpovídající rozsah ručení, které z výše uvedených důvodů nelze omezit pouze na vztah mezi převodcem a nabyvatelem, tedy nesplněnou vkladovou či příplatkovou povinnost.


Mgr. Ludvík Kummer,
advokát


TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o.

Trojanova 12
120 00 Praha 2
 
Tel.:    +420 224 918 490
Fax:    +420 224 920 468
e-mail:    ak@iustitia.cz


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz