S požehnáním ČAK zesměšňujme klienty a jiné advokáty aneb plní kontrolní rada ČAK stále funkci hlídače advokátní etiky?

Zdroj: shutterstock.com

Se svolením klienta naší kanceláře bychom rádi publikovali naše zkušenosti s kontrolní radou ČAK ve vztahu k výrokům a postupům advokáta v kauze, ve které jsme našeho klienta zastupovali.

Korporátní klient byl dlouhé roky zastupován advokátem, mimo jiné v oblasti vymáhání drobných pohledávek. Klient se po změně na pozici předsedy představenstva rozhodnul ukončit se svým právní zástupcem spolupráci, a to zejména proto, že jeho nevybíravé a urážlivé způsoby vyjadřování poškozovaly obraz klienta u veřejnosti. Následovalo přibližně pětileté období mnoha soudních sporů o výši a splatnosti odměny advokáta za poskytnuté právní služby. V průběhu let byl klient, rozhodující soudy i autoři tohoto článku, jakožto noví právní zástupci, častými adresáty nevybíravých výroků ze strany bývalého právního zástupce.

Níže uvádíme „nejpůsobivější“ výroky u kterých postrádáme jak věcnost, tak střízlivost vyžadované etickým kodexem. Tyto výroky byly písemně zadokumentovány jak v komunikace bývalého právního zástupce směrem ke klientovi, tak i v jeho podáních k soudu.

Při písemné komunikaci s naší advokátní kanceláří zásadně užíval „kolegiální“ oslovení: „Advokáte Vychu“.

V reakci naší kanceláře, kterou jsme v zastoupení klienta odmítli jeho nárok na úhradu jím požadovaných částek uvedl, např. že: „Plné zletilosti a tudíž i svéprávnosti jsem nabyl dávno předtím, než jste ráčil spatřit světlo světa, a proto dostatečně přeregulován státem nemám potřebu ještě naslouchat Vašim názorům a rozumům.“ Naše právní zastoupení pak označil „vtipně“ za „Vychohrátky.“

Na adresu prvoinstančního soudu: „Dovolávat se akutní soudní ochrany z důvodu poruchy práva u … soudu v … je projev zoufalství a naivity. Při pětapadesátileté platnosti stále svěžího a moderního procesního předpisu se však jedná o možnost jedinou bez volby alternativy. Placení soudního poplatku v té souvislosti jako podmínky zahájení řízení je jedním z nejlepších způsobů, jak tyto prostředky dlouhodobě a dokonale umrtvit.“.

K žádosti o předložení podkladů k jednotlivým případům z doby, kdy kolega zastupoval klienta, s odkazem na čl. 10 odst. 4 etického kodexu, reagoval následovně: „Zjevnou potřebu někoho poučovat, úkolovat a řídit si laskavě uspokojte s klientem, který se zejména pod vlivem poradenství Vašeho nadkolegy partnera nepostrádajícího imperiální znaky chová jako neřízená střela s absencí pudu sebezáchovy.“

Na adresu předsedy představenstva společnosti: „Takový názor nemůže obstát, ani kdyby na vedoucí místo v žalované firmě usedla nadpřirozená bytost, což se k její škodě nestalo.“.

Jindy na dotaz zaměstnankyně klienta, zda byly zaplaceny náklady soudního řízení, reagoval tak, že předsedu představenstva označil za „submisivního“ a výzvy k zaslání vyúčtování označil za „nablblé“, podněty ke kárné komisi ČAK za „udání“.

Ve vyjádření k žalobě označil společnost (rozuměj svého bývalého klienta) za „nenasytnou, chamtivou a extrémně neseriózní“.

Nové právní zástupce označil za „přespolní přeplacené animátory“.

Dále na adresu naší advokátní kanceláře uvedl: „obálka zásilky je opatřena nepříliš zdařilou a vkusnou grafikou loga jednopersonální společnosti s ručením omezeným podbízející se velkoplošnými inzeráty případným zájemcům s domicilem někde na východ od řeky Moravy jako expert v podřadném občasníku stejného jména vydávaném v ruštině…“.

Advokát rovněž v rámci jednoho soudního řízení sdělil soudu skutečnosti, o kterých se dozvěděl v rámci dřívějšího zastupování klienta, byť tyto skutečnosti s projednávaným případem (o odměnu za právní zastoupení v jiném řízení) nijak nesouvisely. Tyto informace ve svém vyjádření soudu označil jako „veselé příběhy“, sloužící pro „jen pro odlehčení textu“.

Rovněž smlouva o právní pomoci uzavřená mezi advokátem a klientem nebyla dle našeho přesvědčení souladná se zákonem o advokacii, potažmo etickým kodexem. Klient byl dle smlouvy povinen advokátovi předávat k vymáhání veškeré pohledávky (na čemž také bylo v praxi trváno), což je dle našeho názoru v rozporu s principem svobodné volby advokáta (čl. 30 etického kodexu). Dále byla v dotčené smlouvě ujednána výpovědní lhůty 6 měsíců (v rozporu s ustan. § 20 odst. 5 zákona o advokacii). Na upozornění rozporu se zákonnou maximální 3 měsíční výpovědní lhůtou advokát reagoval takto: „Mlčky jsem akceptoval jednostranné zkrácení výpovědní lhůty mandátu…“.

Autoři tohoto textu nejsou přehnaně útlocitní jedinci, nicméně se jich poněkud dotklo, jakým způsobem se „kolega“ vyjadřuje o jejich a dříve i jeho klientovi. Věříc, že Česká advokátní komora dosud setrvává na imperativu etického kodexu ve vztahu k projevům advokátů vůči svým klientům tak i mezi nimi samými, učinili jsme několik podání ke kontrolní radě České advokátní komory v dané věci.

Přiznáme se, že nás velice překvapilo, že, nám bylo vždy sděleno, že k žádnému pochybení na straně pana kolegy nedošlo. Ve věci porušení povinnosti mlčenlivosti doposud nebylo rozhodnuto (podnět podán v březnu 2021).

Zda komora stále plní jednu ze svých základních funkcí, či zda se mohou advokáti s posvěcením komory vzájemně urážet, a to samé činit i ve vztahu ke svým (bývalým) klientům, ať si zodpoví každý sám.

Autoři článku záměrně neuvedli jméno „kolegy“, o kterém se zde píše. Tento článek budiž pozastavením se nad přístupem kontrolní rady České advokátní komory, který snad dozná změny. Nemá naopak smysl ukazovat prstem na starého člověka, který jiný nebude nebo se mu jakkoliv mstít.

Neberme tento text rovněž jako „návod k použití“ ve vztahu k vzájemné komunikaci mezi advokáty, a setrvejme na tradiční uctivé formě komunikace.