Účast na daňovém podvodu musí prokázat správce daně

Nejvyšší správní soud (NSS) se ve svém rozsudku zabýval případem, kdy správce daně odmítl přiznat daňovému subjektu z přijatých zdanitelných plnění nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Správce daně tvrdil, že daňový subjekt věděl nebo vědět měl, že se účastní řetězce transakcí, které jsou zatíženy podvodem na dani z přidané hodnoty.

V daném případu (5 Afs 252/2017) odepřel správce daně daňovému subjektu nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě domněnky, že daňový subjekt nejednal dostatečně obezřetně a s péčí řádného hospodáře a nepřijal veškerá opatření při uzavírání obchodní transakce, aby se účastníkem tohoto podvodného jednání nestal.

Daňový subjekt přitom měl snahu své dodavatele patřičným způsobem prověřovat. Daňový subjekt prověřil svého dodavatele v centrálním registru plátců DPH, pořizoval fotodokumentaci o poskytnutých dodávkách zboží, vyžadoval ke všem daňovým dokladům čestné prohlášení o původu zboží a způsobu přepravy, prohlášení pro produkty se statusem preferenčního původu, certifikáty od výrobce, prohlášení, že se jedná o polotovar a nikoliv o odpad, prohlášení, že se nejedná o zboží „kriminálního původu“ a nevázne na něm jiná zástava.

Správce daně a krajský soud však došli k závěru, že daňový subjekt byl nedostatečně obezřetný z hlediska přijatých opatření, aby se nestal součástí podvodného řetězce, a pokud by byla aplikována další opatření, bylo by možné účast na podvodném jednání odhalit.

NSS konstatoval, že v daném případě daňový subjekt daňovými doklady prokázal splnění materiálních podmínek dle § 72, resp. § 73 zákona o dani z přidané hodnoty pro uplatnění nadměrného odpočtu. Současně daňový subjekt doložil, že se nejedná o fiktivní plnění, cena za zboží byla ekonomicky zdůvodněná (bylo nakoupeno za ceny stanovené dle burzy kovů), faktura byla řádně uhrazena, a předmětné zboží bylo prodáno dalším odběratelům. NSS dále uvedl, že bylo na správci daně, aby prokázal, že daňový subjekt nebyl v dobré víře a byl zapojen v řetězci obchodních převodů, které byly vytvořeny pouze za účelem vylákání daňové výhody v podobě odpočtu na dani z přidané hodnoty. Daňový subjekt dle NSS sám žádnou výhodu v tomto případě nezískal, neboť daň zaplatil v ceně zboží a následný nárok na odpočet mu byl odepřen.

Závěrem lze konstatovat, že daňový subjekt je povinen prokázat pouze samotné uskutečnění zdanitelného plnění a následné splnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet dle § 72, resp. § 73 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy důkazní břemeno je v tomto ohledu na daňovém subjektu. Naopak případnou účast na daňovém podvodu musí prokázat vždy správce daně. NSS v daném rozsudku znovu potvrdil, že opatření k zajištění správného výběru daně z přidané hodnoty a předcházení daňovým únikům nemohou být používána tak, aby systematicky zpochybňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Ing. Martin Novák

e-mail: novak1089@gmail.com

Ing. Martin Novák

16. 11. 2018