Zesplatnění spotřebitelského úvěru

V posuzované věci soud prvního stupně zamítl žalobu o vrácení úvěru a zaplacení příslušenství. Vrácení úvěru s příslušenstvím bylo požadováno v důsledku tzv. zesplatnění, tj. odstoupení od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se splácením. Okresní soud provedl výpočet a dospěl k závěru, že žalovaný vůbec nebyl v prodlení, ve výpočtu nicméně udělal chybu. Krajský soud tento výpočet provedl již správně a zjistil, že žalovaný byl ke dni zesplatnění v prodlení po dobu delší než tři měsíce, ale dlužná částka nedosahovala výše jedné splátky a po kratší dobu než tři měsíce byl v prodlení s částkou nepřesahující výši dvou splátek.

Výše uvedené odstoupení od úvěrové smlouvy tak bylo dle odvolacího soudu provedeno v rozporu s ust. § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „ObchZ“), které stanoví, že „Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.“

Žalobkyně tvrdila, že důvod ke zesplatnění je dán i v případě, že dlužník je v prodlení delším než tři měsíce s úhradou pouze části splátky a dále, že zesplatnění je možné kdykoliv poté, co již jednou důvod ke zesplatnění nastal a tento nemusí trvat v okamžiku zesplatnění.

Soud na základě gramatického a teleologického výkladu citovaného ustanovení dovodil, že oba dva výše uvedené závěry žalobkyně jsou nesprávné, neboť dlužník musí být v prodlení s vrácením „jedné“ splátky, a nikoliv s „částí“ splátky a dále že návětí citovaného ustanovení zní „je-li dlužník v prodlení“ a nikoliv zda někdy v prodlení „byl“, když účelem tohoto ustanovení je stanovit zřejmě nejtvrdší sankci, která by se měla uplatnit na základě závažnějšího porušení smlouvy.

Důležitým je také konstatování odvolacího soudu, že od ust. § 506 ObchZ se nelze odchýlit (v neprospěch spotřebitele) s ohledem na ustanovení § 55 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013.

Ustanovení § 506 ObchZ bylo do nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), převzato pouze v podobě ust. § 2394 OZ upravujícího vrácení zápůjčky. Vyvstává tudíž otázka, zda se toto pravidlo uplatní také při poskytnutí úvěru.

Na rozdíl od JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., který výše uvedené rozhodnutí opatřil komentářem v časopisu Soudní rozhledy, 9/2015, str. 318, si nemyslíme, že je třeba analogicky aplikovat ustanovení o zápůjčce na úvěrovou smlouvu. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu toto pravidlo uplatnit u úvěru, který je systematicky řazen do oddílu následujícího za oddílem zápůjčka, uvedl by to výslovně, např. zařazením společného ustanovení.

Naopak souhlasíme s tím, že v případě zesplatnění úvěru spotřebiteli z nepřiměřeného důvodu je namístě aplikace ustanovení § 1813 OZ, které upravuje zakázaná ujednání ve smlouvách se spotřebitelem z důvodu jejich nepřiměřenosti.

Jelikož důvodová zpráva předmětnou věc neosvětluje, nezbývá pro konečný závěr podle OZ než vyčkat judikatury soudů vyšších instancí.

Mgr. Veronika Odrobinová,
partner

Mgr. Katarína Jendželovská,
advokátka

Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 12
186 00 Praha 8

Tel.: +420 255 706 500
Fax: +420 255 706 550
e-mail: praha@dhplegal.com

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz