Bude mít rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ke kontům / správě úvěru u hypotečních úvěrů vliv na právní poměry v České republice?

Dne 7. července 2011 rozhodl nejvyšší německý civilní soud, Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof, BGH), ve velmi sledovaném rozsudku (spis. zn.; XI ZR 388/10), že ustanovení všeobecných obchodních podmínek, které zavazovalo zákazníky (příjemce) úvěru k placení zvláštního měsíčního poplatku za vedení konta / správu úvěru, je v rozporu se základní myšlenkou obecné právní úpravy smlouvy o úvěru a je proto neplatné. Spolkový soudní dvůr argumentoval tím, že vedení konta / správu úvěru za úplatu je pouze zájmem banky a nikoliv zákazníka. Následkem je, že veškeré poplatky, které byly za vedení konta / správu úvěru zaplaceny, mohou být nyní od bank požadovány zpět, pokud nejsou tyto nároky již promlčeny.

Protože kontrola obsahu spotřebitelských smluv souvisí s evropskou směrnicí, která byla implementována také v České republice (směrnice 93/13/EHS), je nasnadě otázka, zda podobná ustanovení ve smlouvách o úvěru podle českého práva rovněž nejsou neplatná. Především u hypotečních úvěrů jsou samostatné měsíční poplatky za „vedení konta / správu úvěru“ běžné, a to ve výši 6-10 EUR měsíčně (u smluv trvajících 30 let je to tedy podstatná částka). V německém právu se jedná v této souvislosti o výklad § 307 odst. 1 a odst. 2 BGB (německý občanský zákoník). Podle českého práva půjde o §§ 55 a 56 občanského zákoníku (OZ). Institut kontroly obsahu všeobecných obchodních podmínek ale v českém právu chybí. Ustanovení §§ 55 a 56 OZ jsou aplikovatelná pouze na spotřebitelské smlouvy. To je ovšem většina smluv o úvěru. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neobsahuje žádné další ustanovení o kontrole obsahu všeobecných obchodních podmínek; smlouvy o hypotečních úvěrech také nespadají pod tento zákon.

Podle §§ 55 odst. 1 a 56 odst. 1 OZ se ustanovení všeobecných obchodních podmínek u spotřebitelských smluv „nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele“ a „ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, jsou neplatná. Protože se právní úprava spotřebitelských úvěrových smluv, tj. půjčky v občanském zákoníku (§§ 657 násl. OZ) a úvěru v obchodním zákoníku (§§ 497-507 ObchZ) podstatně neliší od právní úpravy obsažené v německém BGB, je také podle českého práva otázkou, zda si poskytovatel půjčky (úvěru), tzn. banka, smí závazek, který plní pouze ve vlastním zájmu (totiž vyúčtování půjčky či úvěru a zaúčtování zaplacení úroků a splátek) nechat zaplatit ještě dalším měsíčním poplatkem. Tento poplatek bývá často označen jako „vedení konta / správa půjčky (úvěru)“ – což může zahrnovat pouze úkony, které jsou již obsaženy v samotném poskytnutí půjčky (úvěru). Příjemce půjčky či úvěru (dlužník) nepotřebuje zpravidla ani spravování ani konto půjčky, protože může již ze splátkového kalendáře přesně poznat, jaké splátky v jaké výši a jak dlouho má splácet. Zpravidla disponuje běžným účtem u příslušné banky, za který již platí poplatky, čímž „vedení vedení konta / správa půjčky (úvěru) nepředstavuje vlastně žádné poskytnuté plnění. Pokud banka toto přesto tvrdí, musela by připustit, že toto plnění (služba) se bude platit odděleně. Uvidí se, zda spotřebitel nebo asociace spotřebitelů v České republice uplatní nepřípustnost resp. neplatnost odpovídajících ustanovení ve smlouvách o úvěru.

Dr. iur. Stephan Heidenhain