Jak má postupovat daňový poplatník při obvinění ze zapojení do podvodného řetězce?

Podle ustáleného názoru soudů nese důkazní břemeno při prokazování zapojení do daňového podvodu správce daně. Jak má postupovat poplatník je zpravidla otázka, kterou je nutno vyhodnotit dle každé konkrétní kauzy a okolností případu. O tom, že může býti v určitém případě vhodnější se aktivně bránit, nás informuje nový judikát Nejvyššího správného soudu 9 Afs 194/2017 ze dne 24. 5. 2018.

Podstatou je odmítnutí nároku na odpočet DPH ze strany finančního úřadu, protože plátce věděl, nebo by měl vědět, že v rámci obchodních transakcí byl zapojen do podvodného řetězce. Poplatník byl v tomto sporu pasivní. Žalovaný finanční úřad sám dohledal důkazy pro zavinění. Daňový subjekt pak u soudu namítal, že finanční úřad nevyslechl několik svědků, kteří by mohli svědčit v jeho prospěch. Soud k námitce však nepřihlédl.

Nejvyšší správní soud se postavil zcela za správce daně a jasně odpověděl na otázku, jaká z obou výše zmíněných taktik je výhodnější. Citujeme: „Budou-li i při pasivitě daňového subjektu závěry ohledně objektivních okolností nasvědčujících tomu, že daňový subjekt o podvodu na DPH věděl nebo vědět mohl, skutkově podložené, logické a vzájemně nerozporné a nenabízející jiné rozumně přesvědčivé vysvětlení, správce daně důkazní břemeno unese. V opačném případě, je správce daně povinen nárok na odpočet daně uznat, bez ohledu na případnou pasivitu daňového subjektu.“

Nejvyšší správní soud dále pokračuje: „Čím větší aktivitu, a to aktivitu kvalifikovanou, však daňový subjekt při své obraně vyvine, tím větší nároky budou kladeny na správce daně, který je povinen svá dosavadní zjištění obhájit a případné vzniklé pochybnosti odstranit. Jinými slovy, zpochybní-li daňový subjekt ony objektivní skutečnosti, případně nabídne-li důkazy, že se v obchodním styku choval s mírou obezřetnosti, kterou by bylo možné po daňovém subjektu v obdobném postavení a situaci spravedlivě požadovat, musí se s nimi správce daně řádně vypořádat. Tj. buď argumentaci daňového subjektu uznat, nebo odůvodnit, proč tato argumentace jeho dosavadní závěry nezpochybnila.“

Pokud bude poplatník pasivní a žádnou kvalifikovanou obranu nenabídne, nelze po správci daně vyžadovat, aby za daňový subjekt domýšlel všechna myslitelná tvrzení či možné skutkové verze a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.

Z odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti vyplývá, že Nejvyšší správní soud preferuje postup, aby plátce daně při obraně svých práv aktivně spolupracoval při prověřování transakcí a nepodceňoval důležitost své argumentace předkládané správci daně.