Na začátek připojím citaci několik důležitých ustanovení předmětného zákona vztahujících se k nadepsanému institutu:

• § 5 odst. 2 - Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
• § 13 odst. 1 - Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
• § 31a odst. 1 - Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
• § 31a odst. 3 písm. c) - V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
  

Ústředním motivem tohoto článku je pak právě poukázání (případně pouhé připomenutí) na přístup justice k posuzování aktivity poškozeného směřující proti průtahům v řízení a jeho nepřiměřené délce tak, jak zákon ve svém výše uvedeném textu předpokládá.

Názor Nejvyššího soudu je v této věci zcela konstantní a mnohokráte se v jeho rozhodnutích opakuje. Tento je prezentován např. v rozsudku ze dne 5.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2009, kterým bylo deklarováno, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Nutno doplnit, že právní řád nabízí osobám poškozeným liknavostí soudů pouze prostředky obsažené v zákoně o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb.). Tyto se konkrétně nacházejí v § 164 a násl. Je jím jednak stížnost na průtahy a jednak návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a). Kdo některý z těchto institutů ve své praxi již využil, dá mi možná za pravdu, že tyto v konečném důsledku vedou paradoxně pouze k prodloužení řízení a k oddálení rozhodnutí ve věci (o důsledku spočívajícím v absenci „přátelského“ vztahu se soudcem nemluvě). Předmětná opatření byla ostatně i Evropským soudem pro lidská práva shledána jako neúčinná (vizte např. v judikatuře i odborné literatuře často opakované řízení Vokurka proti České republice, rozhodnutí ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02).

Od shora uvedeného opakovaně prezentovaného názoru se Nejvyšší soud odchýlil pouze náznakem a velmi zřídka. Takto např. v rozsudku ze dne 30.9.2010 poukázal na to, že právní úpravu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. v období od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2009 nelze považovat za účinný prostředek nápravy, a jeho nevyužití v tomto období by tak nemělo být kladeno k tíži dotčených účastníků při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. Z dikce tohoto závěru tedy vyplývá, že v jiném než nadepsaném období (později, dříve tento institut zákon neznal) zákon o soudech a soudcích nabízel účinný prostředek ochrany a jeho nevyužití by poškozenému tedy mělo být kladeno k tíži. Tento názor však zůstává osamoceným. Je nutno přiznat, že je ovlivněn zejm. datem řešení předmětné věci, přičemž právní úprava v navazujícím období je fakticky stejná, vyjma absence nutnosti podat před návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu stížnost na průtahy (aktuálně podání stížnosti není podmínkou podání návrhu – § 174a odst. 1).

Jste-li v řízení zcela pasivní a zároveň neprovádíte jakékoliv obstrukce, orgán (soud) Váš nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění posuzující nesmí ponížit. Pokud naopak svá práva využijete (bez ohledu na to, zda toto jednání paradoxně povede k prodloužení řízní), měla by Vám tato odvaha a viditelná snaha o vlastní dobro být přičtena k dobru.


JUDr. Vojtěch Mihalík,
advokát


JUDr. Vojtěch Mihalík, advokát
Náhrada škody po státu

J. Palacha 121/8
690 02 Břeclav

Tel.:    +420 721 874 100
e-mail:    mihalik@akmihalik.cz


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz