Zpráva o digitálním euru (dále též „Zprava“)[3] je proto logickým krokem Evropské centrální banky, jejímž cílem je jednak deklarovat, že odborná studia a výzkum tzv. digitální měny centrální banky (Central Bank Digital Currency, CBDC) v rámci EU neustále probíhají, jednak vymezit rámec pro širší dialog a veřejné konzultace, které Evropská centrální banka zahájila 12. října 2020 pro účely zjištění stanovisek veřejnosti a zainteresovaných stran.

Zpráva sice nevymezuje konkrétní podobu digitálního eura, ani přesné kontury související infrastruktury, určuje však pilířové zásady budoucí digitální měny a zdůrazňuje, že je zde akutní potřeba připravit Evropskou unii na zavedení vlastní digitální měny.

Digitální euro nebude paralelní měnou, nýbrž další platebním instrumentem, alternativní formou eura. Proto bude jej možno jednoduše transformovat na ostatní formy eura, například na tradiční bankovky. Zadruhé, digitální euro by bylo závazkem Eurosystému[4], a tudíž z podstaty věci bezrizikovými penězi centrální banky. Emise a oběh digitálních eur by neměli představovat nepřiměřená finanční rizika pro Eurosystém. To znamená, že by objem peněz centrální banky vydaných ve formě digitálního eura měl být vždy plně pod kontrolou Eurosystému. Zatřetí, digitální euro by mělo být za stejných podmínek široce přístupné potenciálním uživatelům ve všech zemích eurozóny a soukromí zprostředkovatelé pod dohledem by měli mít možnost využít své odborné znalosti a podílet se na poskytování souvisejících platebních služeb. Začtvrté, efektivní implementace digitálního eura by měla být zajištěná mj. soukromými řešeními pro digitální maloobchodní platby v eurozóně (non-core services). Zapáté, digitální euro musí být důvěryhodné, stejně jako jakákoli jiná forma eura, pročež bude třeba přijmout opatření pro zajištění odpovídající míry důvěryhodnosti již od okamžiku svého vzniku a její udržování v průběhu času.

Digitální euro by mělo být zároveň levné, tj. zatěžovat uživatele co nejnižšími náklady (tj. náklady odpovídajícími více méně nákladům souvisejícím s používáním hotovosti nebo peněžních prostředků na účtech), bezpečné (zajišťující nejvyšší úroveň ochrany před podvody, jinými majetkovými trestnými činy, a nabízející dostatečnou úroveň ochrany v kontextu právní úpravy ochrany spotřebitelů), bezrizikové (jeho držitelé by neměli být vystaveni žádnému tržnímu riziku nebo riziku selhání emitenta), snadno použitelné i pro nekvalifikované spotřebitele a obchodníky, a dále též účinné, tj. mají umožňovat provedení rychlých plateb.

Základ pro vydání digitálního eura v kontextu primárního práva EU bude záviset na zvoleném konceptu a účelu, pro který budou digitální eura vydávány. Pokud budou digitální eura vydávány jako nástroj měnové politiky, který se podobá rezervám centrální banky, a budou přístupná pouze kontrahentům centrální banky, bude zřejmě právním základem ustanovení článku 127 odst. 2 SFEU[5] ve spojení s první větou článku 20 statutu[6] Evropského systému centrálních bank (ESCB). Na druhou stranu, bude-li digitální euro zpřístupněno domácnostem a jiným soukromým subjektům prostřednictvím účtů vedených u Eurosystému, bude právním základem ustanovení článku 127 odst. 2 SFEU ve spojení s článkem 17[7] statutu ESCB. V případě vydání digitálního eura jako zúčtovacího prostředku (settlement medium) pro konkrétní druhy plateb zpracovávaných v rámci specializované platební infrastruktury určené pouze vymezenému okruhu kvalifikovaných účastníků, bude nejvhodnějším právním základem ustanovení článku 127 odst. 2 SFEU ve spojení s článkem 22[8] statutu ESCB. Poslední možnou variantou by mohlo být vydání digitálního eura jako nástroje rovnocenného bankovce na základě článku 128[9] SFEU ve spojení s článkem 16 první větou[10] statutu ESCB.

Dle Zprávy by použití článku 128 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 16 statutu ESCB celkově poskytlo Eurosystému nejširší prostor pro zavedení digitálního eura jakožto zákonného platidla, přičemž se zde akcentuje závěr, že neexistuje nyní žádná právní norma výslovně znemožňující uvedený přístup. Na druhou stranu by použití článku 127 odst. 2 SFEU ve spojení s články 17, 20 nebo 22 statutu ESCB vedlo k vydání digitálních eur s omezeným použitím, které by postrádaly znaky zákonného platidla.

V kontextu sekundárního práva budou pravděpodobně přijatá opatření pro úpravu podmínek vydávání digitálního eura jakožto zákonného platidla na základě článku 133[11] SFEU (bude-li dosaženo konsensu ohledně digitálního eura jakožto zákonného platidla).

Varianta předpokládající bezprostřední přístup k digitálnímu euru (tj. zpřístupnění digitálního eura domácnostem a jiným soukromým subjektům prostřednictvím účtů vedených bezprostředně u Eurosystému) počítá s jediným poskytovatelem platebních služeb souvisejících s digitálním eurem, a sice s Eurosystémem. Alternativou by se mohl stát model zprostředkovaného přístupu, podle nějž by distribuci digitálního eura zajišťovaly třetí strany. Tyto třetí strany by mohly plnit funkce zejména depozitářů digitálních eur nebo poskytovatelů souvisejících platebních služeb (vždy pod dohledem Eurosystému), nikoli však například dodavatelů základních infrastrukturních prvků, systémů zajišťujících anonymitu či určujících emisní modely.      

Zavedení digitálního eura by mělo pravděpodobně dopad i na soukromoprávní sféru. Například v modelu založeném na účtu by digitální euro představovalo pohledávku za příslušnou národní centrální bankou (NCB) nebo Evropskou centrální bankou (ECB), jejíž splnění může proběhnout též výměnou za tradiční formu státní měny. V tomto kontextu by se použila soukromoprávní pravidla upravující zejména (bankovní) vklady. Nabízí se proto otázka, zda bude třeba provést legislativní úpravu relevantních soukromoprávních norem.

Co se ochrany soukromí týče, je relevantní tendence k vyloučení anonymity při provedení elektronických plateb v digitálních eurech. Anonymita by měla být vyloučena nejen kvůli právním povinnostem souvisejícím s opatřeními proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ale též pro účely případného omezení okruhu uživatelů digitálních eur, například pro účely vyloučení některých uživatelů mimo eurozónu a zabránění nadměrným kapitálovým únikům, nebo aby se zamezilo nadměrnému investování do digitálních eur (neboť je zde riziko razantního přesunu peněžních prostředků ve značném rozsahu například ze soukromých bankovních vkladů do digitálních eur). Určitá míra anonymity by však přicházela v úvahu v případě off-line plateb (zde mluvíme o tzv. eurech „na doručitele“, čili o bearer digital euros).

Přístup k ochraně soukromí by mohl být selektivní, tj. provozovatel systému by mohl umožnit provedení pouze určitých druhů transakcí, aniž by předem zjišťoval či ověřoval totožnost plátce a příjemce platby. Ostatní druhy transakcí, například platební transakce velké hodnoty, by měly však podléhat identifikaci zúčastněných stran v souladu s právními předpisy. Údaje související s elektronickými transakcemi v digitálních eurech (zejména osobní údaje) by mohly být zcela zpřístupněny provozovatelům platební infrastruktury (jednotlivým zúčastněným poskytovatelům platebních služeb), jež budou však mít řadu povinností souvisejících se zpracováním těchto údajů.

Eurosystém může omezit přístup k digitálním eurům určitým okruhům fyzických osob a jiným subjektům, například rezidentům v určitých jurisdikcích nebo maloobchodním uživatelům atd. Digitální euro by mohlo být těmito osobami pak používáno například při návštěvách zemí EU.

Nakládání s digitálním eurem bude probíhat pomocí internetových služeb a/nebo prostřednictvím speciálních fyzických zařízení, jako jsou čipové karty. Zatímco v prvním případě by bylo možné použít například osobní počítač nebo mobilní telefon s nezbytným připojením k internetu, v druhém případě by plátce a příjemce museli použit zvláštní kompatibilní zařízení, které by umožnilo provedení transakce též v off-line prostředí. Jakákoli technická řešení pro koncové uživatele a jakékoli soukromé systémy zapojené do poskytování platebních služeb v digitálních eurech budou propojeny se (záložní) infrastrukturou centrální banky tak, aby byla zajištěna nejvyšší ochrana před rizikem neoprávněného vytvoření digitálních eurojednotek (jednotek digitálního eura) bez povolení centrální banky (například problém dvojího utrácení související s rizikem vícerého utracení určité jednotky digitální měny původním držitelem).

Pro účely zavedení a zajištění oběhu digitálního eura má být vybudována zbrusu nová infrastruktura existující souběžně s ostatními již provozovanými platebními infrastrukturami. Vznik samostatné soběstačné infrastruktury zvýší mj. odolnost finančního systému EU vůči extrémním událostem, jako jsou kybernetické incidenty a útoky, přírodní katastrofy, pandemie, atd.

Tato infrastruktura může existovat buď jako systém centralizovaný, se všemi transakcemi zaznamenanými v účetní knize centrální banky, nebo jako systém vykazující prvky decentralizace s přenesením určitých povinností na uživatele a/nebo zprostředkovatele, na jejichž činnost bude dohlížet příslušná centrální banka. Bez ohledu na zvolený přístup bude infrastruktura v konečném důsledku kontrolována centrální bankou. Vydávání digitálního eura zůstane pod kontrolou Eurosystému.

V obou případech, tj. jak v systému plně centralizovaném, tak i v systému vykazujícím znaky určité decentralizace, mohou zprostředkovatelé působit pod dohledem centrální banky buď jako pouzí „vrátní“ („gatekeepeři“), nebo jako zúčtovatelé (settlement agents). „Vrátní“ by měli ověřovat koncové uživatele a plnit povinnosti v kontextu zásady Know Your Customer (KYC) a v oblasti opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; mohou dále zajišťovat technické propojení mezi uživateli a infrastrukturou Eurosystému. Základní funkce „vrátných“ jsou proto podobné funkcím komerčních bank. Osoby provádějící zúčtování (settlement agents) by naopak měly provádět pro své klienty elektronické transakce v digitálních eurech, případně poskytovat služby depositáře digitálních eur (podobně jako poskytovatelé služeb digitálních trezorů pro kryptoměny). Takto uložené (deponované) prostředky (digitální eura) mají zůstávat konečným uživatelům kdykoli k dispozici.

Decentralizovaná infrastruktura by mohla koncovým uživatelům umožnit, aby si mezi sebou převáděli vlastnictví k digitálním eurům, aniž by bylo nutné do tohoto procesu zapojit třetí stranu. Tyto transakce budou tak podstatně rychlejší a méně nákladné. Tento přístup by mohl být realizován dvěma způsoby, a sice buď prostřednictvím protokolů distribuované účetní knihy (DLT, zejména technologie blockchain), nebo prostřednictvím místního úložiště (např. pomocí předplacených karet, použitím mobilních telefonů, včetně plateb off-line). V obou případech se neobejdeme bez služeb zprostředkovatelů („vrátných“), zajišťujících zejména dodání, zprovoznění a související údržbu vhodných fyzických platebních zařízení (pro transakce v prostředí off-line), on-line platforem, atd.

Závěrem lze uvést, že digitální euro může poskytnout uživatelům, zejména spotřebitelům a podnikatelskému sektoru, mnohem dokonalejší platební možnosti, zlepší platební styk se zahraničími subjekty. Důležitým přínosem by mohlo být snížení celkových transakčních nákladů a zmírnění ekologických dopadů. O tom, zda bude digitální euro zavedeno, se však rozhodne až v polovině roku 2021. V případě kladného rozhodnutí budou provedena příslušná doplňující studia. K samotnému vydání prvních digitálních eur dojde však mnohem později. Jak již bylo výše uvedeno, digitální euro nenahradí současnou formu eura, nýbrž doplní tradiční hotovost a bezhotovostní peněžní prostředky v eurech na bankovních účtech.