Může soud změnit usnesení věřitelské schůze?

Vrchní soud tyto jasně zákonem stanovené hranice začal postupně posouvat a v několika rozhodnutích naznačil, že v případě rozhodování o způsobu oddlužení dlužníka, může soud překonat rozhodnutí věřitelské schůze.  Tuto korekci odůvodnil v případech, kdy by rozhodnutí mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace hrozící jeho dalším zadlužením.[1] Tak se nepřímo vyslovil pro preferenci řešení oddlužení splátkovým kalendářem.  Bezpodmínečně pak tuto korekci vyžaduje v případech, kdy by dlužník nedosáhl na minimální míru uspokojení věřitelů a byl by tak odsouzen k neúspěšnosti oddlužení. Tuto myšlenku zopakoval také v usnesení č.j. 1 VSPH 1533/2012-B-23. Lze polemizovat se závěry vrchního soudu o efektivnosti řešení způsobu oddlužení splátkovým kalendářem, jelikož dlužník je povinen po dobu pěti let (viz § 398 IZ) žít na samotné existenční hranici (zpravidla za nezbytné pomoci dalších osob) avšak v případě zpeněžení majetkové podstaty se jeho ekonomický potenciál obnovuje po ukončení zpeněžení majetkové podstaty ihned, navíc v průběhu zpeněžení je příjem (tj. nejlikvidnější prostředek živobytí) dlužníka v jeho dispozici (viz § 408 IZ) a není povinen ho odevzdávat věřitelům. Je tedy přinejmenším otevřenou diskuzí, jakým způsobem oddlužení věřitelé zasáhnou do sociální situace dlužníka více.

Nejvyšší soud, ačkoli rozhodoval o jiném meritu věci, spatřoval potřebu se vyjádřit k tomuto právnímu názoru vrchního soudu okrajově již ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 35/2013 a tentýž právní náhled zopakoval a rozvinul i ve svém nedávném rozhodnutí z 30. 1. 2014 sp. zn. 29 NSCR 91/2013. V něm uvedl, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů a to, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), není z hlediska práva relevantní, což se také projevuje tím, že ust. § 406 odst. 4 nedává možnost odvolání pro dlužníka proti přijetí takového způsobu oddlužení, jak opačně z obecných procesních předpisů dovozoval vrchní soud.

Názor vrchního soudu o možnosti ve výjimečných případech překonat usnesení věřitelské schůze o způsobu řešení dlužníkova úpadku Nejvyšší soud nepřijal. Insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Posuzuje jen to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). Neshledá-li důvod k neschválení oddlužení, rozhodne dle § 406 insolvenčního zákona o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů.[2] K argumentům vrchního soud ohledně důvodů změny usnesení věřitelské schůze, se Nejvyšší soud vyjadřuje pouze k argumentu zvolení nevhodného ekonomického způsobu oddlužení, kdy konečné uspokojení věřitelů nebude dosahovat min. 30%. V nevhodném řešení oddlužení nevidí překážku osvobození od placení pohledávek dle ust. § 414 IZ a uzavírá, že na tyto případy dopadá ust. § 415, jelikož požadované hodnoty nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil. Argumentem „neřešitelné sociální situace“ se Nejvyšší soud nezabýval a v tomto směru předkládáme úvahu viz výše.

Je otázkou, jak by si soud měl poradit při „neekonomickém“ chování věřitelské schůze, kdy bude přijata forma oddlužení, u které bude dána překážka ust. § 395 odst. 1 písm. b (ve spojení s ust. § 405) a soud by měl takový návrh zamítnout, i když eventuálnímu schválení druhého způsobu oddlužení by nic nebránilo. I když se zřejmě bude jednat o případy spíše ojedinělé, je pravdou, že zákon takový stav neřeší. V ust. § 5 písm. a) je stanoveno, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen, přičemž soud má činit opatření k zajištění účelu insolvenčního řízení (viz ust. § 11 odst. 1). Lze si představit, že například za výše uvedené okolnosti přeci jen soud bude moci pomocí výkladu zasáhnout do rozhodovací pravomocí věřitelské schůze na základě úvahy o nespravedlivém poškození dlužníka, avšak i při takovém nalézání práva je třeba akcentovat skutečnost, že primárně to jsou věřitelé, kteří jsou poškozeni, a dlužník je stranou povinnou. I takové rozhodnutí insolvenčního soudu však může být sporné z toho důvodu, že zákon výslovně umožňuje věřitelské schůzi při rozhodování dle ust. § 54 IZ jít proti jedné z hlavních zásad insolvenčního řízení, tj. společnému zájmu věřitelů, což může mít vliv i na další zásady, na které by se soud případně odvolával.

Mgr. Vítězslav Pleva,
asistent soudce

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Viz 2 VSPH 143/2013
[2] Viz 29 NSCR 91/2013

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz