Problematika přiznánání náhrady nákladů trestního řízení – pachatel trestného činu v insolvenci

Danou otázkou se zabýval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, když v tomto rozhodnutí Ústavní soud ČR potvrdil, že po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku nelze obviněnému uložit povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř..  Z nálezu vyplývá, že „při aplikaci ustanovení § 80 odst. 1 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 81a trestního řádu nelze pominout ustanovení § 109 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přičemž insolvenční zákon je v tomto případě ve vztahu k trestnímu řádu lex specialis.“

S rozhodnutím o úpadku insolvenční zákon totiž spojuje řadu účinků, a to i vůči jiným řízením, jež se dotýkají majetkové podstaty dlužníka (§ 140 a násl. IZ). Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 140a odst. 1 věta první IZ). Nejde-li o řízení uvedená v § 140a IZ, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené.

Po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., která zavedla i pro trestní řízení omezení vyplývající z ust. § 140a až 140e IZ, se Nejvyšší soud ČR zabýval v dovolacím řízení v několika trestních věcech i některými důsledky z toho vyplývajícími. Zmíněné omezení se týká především adhezního řízení a nemožnosti rozhodnout o přiznání uplatněného nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem v případech podle ust. § 140b IZ. Poškozený tedy může v adhezním řízení podle ust. § 43 odst. 3 tr. řádu uplatnit pohledávku uvedenou v ust. § 140b IZ, nicméně soud ji v trestním řízení nemůže poškozenému podle ust. § 228 tr. řádu přiznat, ale musí jej podle ust. § 229 odst. 1 tr. řádu odkázat s tímto jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Po zahájení insolvenčního řízení se totiž aktivují zvláštní pravidla sledující zájem na efektivním uspořádání majetkových poměrů úpadce (přičemž je lhostejné, zda současně trestně stíhaného či nikoli) tak, aby pokud možno došlo k uspokojení všech věřitelů, a to alespoň zčásti, poměrně a rovnoměrně. 

Reklama

Gemini a NotebookLM od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 9.12.2025

9.12.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Stejný závěr plyne i ze starší judikatury Nejvyššího soudu ČR, např. usnesení ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2002, kdy podle ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání (nyní podle § 140b IZ) nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody (nyní též o přiznání náhrady nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení).

Z navazující judikatury (např. rozsudek Nejvyšší soud ČR, 5 Tz 4/2023, 23. 2. 2023) přitom jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má vždy akcesorickou povahu, sdílí osud hlavní pohledávky (jistiny), tj. přiznaného nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok je tedy třeba přihlásit spolu s hlavní pohledávkou (jistinou), přičemž tento nárok na náhradu nákladů řízení musí být v daném okamžiku již pravomocně přiznán rozhodnutím soudu, neboť teprve tehdy vzniká (jde tak o konstitutivní rozhodnutí –platí stejně pro civilní i trestní řízení). Rozhodnutí o nákladech řízení spojených s účastí poškozeného v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. je tak rozhodnutím o příslušenství pohledávky (jistiny), o níž bylo předtím rozhodnuto ve věci samé. Upozornit je třeba též na fakt, že na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se potom vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 IZ.

Mgr. Ivana Sonko